Cesta tam
Dobíháme ke gatu letu Dubaj – Soul, je to dobrý, ještě je
otevřený, stihli jsme to. Podávám letenku a už mám nakročeno do chobotu
letadla, když v tom se z počítače ozve alarmující zvuk a personál mě
vrací zpět a ukazuje k jinému stolku. Zde se dozvídáme, že nás do letadla
nepustí, ale proč? Ostatní ještě nastupují.
Naše letadlo z Prahy do Dubaje nemohlo přistát kvůli
velkému provozu v Dubaji, tak dlouho kroužilo, až nám docházelo palivo a
museli jsme přistát na jiném dubajském letišti, pouhých 20km od hlavního!. Zde
jsme nabrali palivo a přelítli jsme na to správné. Ovšem z 2,5 hodin,
které jsme na přestup měli mít, zbylo něco okolo půl hodiny.
Nestihli by přeložit naše bágly a bez nich prý letět
nemůžeme. „Dobře, poletíme dalším letem, kdy to je?“ „No zítra, v tento
čas!“ odpovídá se samozřejmostí paní za pultem FlyEmirates a dívá se na nás
tak, že bychom asi chtěli moc, aby na trase Dubaj – Soul létalo víc jak jedno
letadlo denně.
Všechno bylo časově naplánované, aby to zapadalo. Přilétnout
do Koreji odpoledne, zde už s ostatními noc v hotelu a ráno společně
autobusy 5 hodin do Cheongsongu. A druhý den závody.
Teď? 24hodin navíc v Dubaji nám do časového plánu nějak
nezapadá. Venkovní teplota ve 3ráno 23stupňů, tady asi péřovky nebudou potřeba.
Dostáváme hotel, před pátou ranní uléháme a zkusíme se na další rozhodnutí a
řešení trochu vyspat……Nééé, co to zas je? 9 ráno, my máme ještě půlnoc a na
pokoji řve alarm, že prý hoří a máme opustit hotel. Naštěstí to bylo jen
cvičení, myslím, že v našem momentálním stavu bychom tam asi uhořeli.
V Koreji už o naších patáliích vědí a řeší se, co
s námi. Tak když už jsme tu, uděláme si aspoň krátkou okružní jízdu po
zdejších zajímavostech – mrakodrapech a kýčovitých stavbách, kterých je tu
hafo.
Pokus číslo dvě vyšel, sedíme v našem letadle do
Koreji, rozjíždíme se na vzlétnutí, zrychlujeme a…..brzdíme a to tak, že
zostra. Prý technické potíže a prý se neví, jestli se to podaří vyřešit a
budeme moct vzlétnout. Další hodina řešení a pak teda letíme. Už nás to ani
nepřekvapuje. V Koreji jde vše podle plánu a režie organizátorů závodu.
Nejdřív 4,5 hodiny autobusem, pak přes hodinu taxíkem a jsme na místě. Jsou
skoro 3 hodiny ráno, v 7 jede poslední autobus od hotelu na závodiště, no
paráda, to je času. Na náš příjezd čekal i Milan se Zdeňkem, naši rychlolezci,
díky jim za podporu. „Já se těším na postel“…kluci se smějou a já při otevření dveří
vím proč. Tři deky na podlaze a to je vše, toť třílůžkový pokoj. Podlaha
strašně topí, je tu vedro, do toho časový posun. No ani ty 3hodinky do vstávání
jsem si neužil.
Závody
Stihli jsme to, to už nyní považujeme za největší úspěch a
teď cokoliv se povede, bude bonus. Stěna je to ohromující a ještě více to
umocňuje parádní pozadí- obrovská ledová stěna. Na kvalifikaci jdu brzy mezi
prvními, asi 5., což je dobře, nemusím dlouho čekat a tělo je ještě jakš takš
naaktivované. Cesta mi docela sedla a až se sám divím kam až dolézám. Bohužel
jsem nemohl kontrolovat čas a hlášení poslední minuty jsem přeslechl.Takže jsem
lezl lezl a až asi chyt před topem slyším Time out. Top dám již po limitu. Jsem
spokojen, opravdu jsem si zalezl. Ještě tento stejný den se koná i semifinále,
do kterého jsem postoupil z 14.místa. Lucka se také do semi prokousala,
ale u ní to není překvapením.
V semifinále se snažím jít podobným stylem jako
v kvaldě - ne extra zkoumat chyty, když drží,tak jdu. Což se mi po pár
chytech stalo osudným, chyt sice držel, ale jen chvilku a smekl jsem. Byl jsem
z toho trochu smutný, že jsem neprodal co ve mně bylo, ale byl jsem
v semifinále, i tak dobrý. Konečné 18.místo. Lucka postupuje i do dalšího
dne, do finále. Pak už je na ní vidět i nastřádaná únava a ve finále na ty
nejlepší holky nemá. I tak krásné 5.místo.
Já si ještě zkusím i závod na
rychlost, společně s Milanem a Zdeňkem, kteří přijeli právě jen kvůli této
disciplíně. Výsledek je pozitivní – nijak jsem se nezranil a to je u mě při tom
nekontrolovaném mlácení hákama úspěch. Tak, dva závodní dny, kvůli kterým jsme
se sem dva dny trmáceli jsou za námi a můžeme zas balit domu.
Poslední noc na podlaze a ráno nás autobusy hromadně
převezou do Soulu. Po cestě se stavujeme na typickém korejském obědě. Boty
nechat venku na mraze, sednout na zem k nizoučkým naplněným stolům. Ovšem
co z toho všeho se dá jíst? No asi vše, mám to i v plánu, vyzkoušet
co nejvíc, když už tady jsem. Ale vše jsem nedal a většina z toho nebyla
pro evropana žádná pochoutka. Nejlepší z toho byla miska rýže a
k tomu uzená makrela. Zbytek bylo experimentování s tím, co se pozřít
dá a co ne. No že bych se nějak přejedl, to se říct nedá.
Odpoledne přijíždíme
do hlavního města Soulu, čas máme do půlnoci. Naším jasným cílem se stala čtvrť
Gangnam, chtěli jsme vidět, jestli tam lidi chodí jako v tom klipu. Pár
minut metrem a jsme tam. Velká ulice a velké baráky, nic víc. Nic co by vám
připomnělo celosvětový hit Gangnam style, ani prodej triček, ani lekce tance,
ani žádné jiné suvenýry. Až aspoň u jednoho krámku s telefony nalézáme
figurínu hlavního propagátora, fotka s tím je povinností.
Cesta zpátky
Večer přesun na letiště, v půlnoci nám to letí. Opět do
Dubaje, tam máme 4 hodiny času a do Prahy. Milan se Zdeňkem do Mnichova, odkud
i vylétali. Cesta do Dubaje trvá dlouhých 10hodin, ale naštěstí velkou část
z toho prospím a tak to docela uteklo.
Je asi hodinu a pul před odletem z Dubaje do Prahy a
s Luckou zjišťujeme, že nemáme její pas…hmm, to zavání dalším průserem a
to jsme si už naivně mysleli, že cesta zpátky proběhne v poklidu. OMYL,
sere se to pořád. Snažíme se na poslední chvíli zachránit co to dá, nalézt pas,
nebo najít alternativu, ale na takový problém je hodina do odletu málo. Letadlo
necháváme uletět, respektive já nechávám uletět a s Luckou zůstávám
abychom vyřešili co dál. Samozřejmě další letadlo letí až další den v ten
samý čas, ale to ještě není jasné, zda tady nezůstaneme mnohem déle.
Na dalších
8hodin naplno zaměstnáváme asi 3 lidi + spoustu dalších okolo aspoň chvilkově.
Začíná to tím, že se chceme dostat do letadla, kterým jsme přilétli, jsme si téměř
jisti, že pas je tam. Bez šance, prý už to úklidová četa prošla a nenašli nic.
To není možný, apelujeme ať to zkusí ještě. Tak prý tam byli podruhé a stále
nic. No tak to nevíme, kde pas mohl skončit. Nakonec prý Lucku pustí na kopii
pasu (tu má naštěstí doma v pc) a řidičák. Pro řidičák mizí asi na 2
hodiny do útrob letiště, má ho ve velkém zavazadle, za přísné bezpečnostní
kontroly si ho mohla vyzvednout. Je to dobrý, zůstáváme tu jen o 24hodin déle a
druhý den letíme. Hodinu před odletem za námi přichází jeden ze zaměstnanců a
Lucce přináší její pas…našla ho úklidová četa v Amsterdamu.
