neděle 20. září 2009

Klokočky- první lezení

Je to ostuda, mám to kousek za barákem a já tam dnes lezl opravdu poprvé. Vyrazili jsme s Nervem a přibrali jsme mrzáka Pavlika, který mi nafotil ty fotky,takže dík.
Jelikož se v tom Pepisovým průvodci na netu bez mapek moc nevyznám, šli jsme na jistotu tam, kde už jsme z jarního průzkumu s Nervem něco málo věděli. Do Bočních údolíček, asi takový zapadlejší kout,to jo. Spíš takový minifotoseriálek toho, co jsme tam lezli.
Magická Flétna VIIc
Loupání Perníčků IX
Chladivé Stíny VIIc
kdo se bojí...smyčkuje "Chladivé stíny" mezi 2.a3.kruhem


úterý 15. září 2009

Sám na Kalichu

Nemám parťáka, mám čas, mám chuť lízt, mám spárový rukavice a na Kalichu už jsem dlouho nebyl...je to jasný. Mám i foťák, stativ a náladu na to, abych za těch 10 vteřin samospouště nalezl aspoň metr nad zem. A tak si za chvilku dávám 10 cest a každá pěkná, z každé mám radost.

Takže:
Zahradní spára VI (10m) - dole parádní žábovice, nepříjemný výlez v zabordelený širočině vysoko nad kořenama.
Čekání na chuť VII (7m) -Špekovo dílko, pěkná s parádním krokem uprostřed
Strach je nejlepší kuchař VIIc (7m)- taky od mistra Špeka, klíčový bouldřík ve 3-5m, pak už to jde, délka výhodou.
Misionářky... VI (8m)- novější cesta od Háčka přes kruh, no moc šestkový mi to nepřišlo,ale to asi ten strach:)
Vágnerova cesta VII (10m)- začátek luxusní spárka, pak asi v 5m nepříjemný vykonění ze spáry a dostat se na polici, pak už lehce n.v.
Relaxační VIIb (10m)- začátek dost převislou stěnkou po velkých lištách a pak už gut.
Údolní spára V (12m)- zajímavý krok na nástupu, pak pupkovatá ukloněná širočina
Západní hrana V (7m)- pěkná pětečka, v horní části krásný profil skály, jak kdyby se lezlo po velké páteři:)
Stínová hrana VI (7m)- hezká ladička
Krátká IV (4m)- rozhodně nejtěžší kroky z těch všech cest, dala mi nejvíc zabrat, asi 5pokusů:-)

pátek 4. září 2009

Krásné je žít

Už dlouho jsem toužil po lezení v horách. Vytáhnout si těžkej bágl někde pod stěnu, tam se na několik hodin vydat do stěny, ta vejška, ta expozice...to bylo to, co mě lakalo. Jenže s kým? A tak to vlastně furt selhávalo a stále jsem se plácal na Panťáku (jsem rád,že ho tu máme), občas si na tom internetu připomenul, jak že to v těch horách vypadá a to bylo vše.
Až teď koncem srpna, ani nevím, jak se to vše dohodlo, ale dohodlo a já mířím s mým parťákem směr Salzburg, Berchtesgadenské alpy, oblast Hochkönig (že vám to nic neříká? mně do té doby taky ne). No parťákem...přesněji parťačkou, zástupkyní něžného pohlaví Léňou. S babou do prvních hor, to je nápad! Ale co, byl to jediný člověk, co alespoň trochu sdílel mé nadšení jet si zalézt do hor, rozumíme si a navíc není přece žádný ořezávátko!

Jedenáct dopoledne a my jsme na parkáči u Arturhausu, východisko pod stěny. Balíme na 3dny, chcem tam pobejt a pokosit tam všechny cesty od šestek až po osmičky, jsme přece nějaký lezci,ne? Neodpustíme si sebou vzít pivečko, litr činzánka, kostky.... Bágly narvaný a hlavně těžký až hrůza. Já na váhu odhad nemám, ale bylo
to jak táhnout na zádech pořádně vypasenýho vepříka. Léňa to nemá o moc lehčí, sám pro sebe si říkám, že v horách musí vládnout rovnoprávnost, tak co bych ji ulehčoval. K první chatě, která má být 45min. dorážíme za 20min. hergot to jsme rychlici. Odsud to má být ještě asi 2-2,5hodiny pod stěnu. Ale... bágly na zádech se nějak víc a víc pronášej a naše tempo s přibývajícími výškovými metry dosti rychle upadá. Uf, jsme pod stěnou, je po 3odpoledne. Dnes chcem ještě stihnout jednu cestu, Asterix a Obelix...240metrů, 7- ..to by přece mělo jít, lehká, na rozlez ideální. Nastupujem v pul5, docela pozdě, ale plán je jasnej, ještě dnes cesta, a tak ho plníme. Máme uplně nová lana, půlky, krásný, to je to, co nás s Léňou spojuje, růžový(Lenčino) a žlutý(moje). S dvouma tkaničkama lezem poprvé, ale jde to a první délky (střídání lehkého lezení a sápání se po drnech) utíkají rychle. Před nami jsou poslední dvě délky za 6+ a klíčová 7-, v dálce hřmí "to je daleko, uplně na jiným kopci, to sem ani nedojde". To už je fakt lezení, v šestpusce hodně zajímavý kroky, jsem zvědav na poslední délku. Je tu, nastupuju do šesté, poslední délky za 7-, což by měla být pohůdka. HOLO! Tak by se dal shrnout charakter tohoto úseku. Plotna, sic položená, ale levitace

neskutečná. Nohy na tření v plotně, ruce nic nedrží, nevim proč máguju, ale asi to pomáhá na psychyku, když
se prsty opírají o bílý kus skály.
Je to, nespadl jsem, ale asi k tomu nebylo daleko. To bylo keců, jak ta sedmmínuska bude pohoda, prdlajs, lezení jak kráva, kdyby to bylo za 8-,vubec bych se nedivil. Jsem na posledním štandu a Léňa leze. Počasí se kazí, ale ja si opět neodpustím nejapné poznámky "Léňoo, to je jak lezení v horách, mlha pod tebou, mlha nad tebou, to je paráda". V tom je bouřka nějak moc blízko u nás, a i když nejsem žádná rosnička, poznám, že se blíží a to tak, že rychle. Lenka se s tim nesere a holá místa hákuje po nýtech rychlostí Huberovců na Elkápoj. Dolézá už za prvních kapek. Rychle slanění. Jen to připravíme, příjde peklo, které se nedá popsat, to se musí zažít, ale nikomu bych to nepřál. Jsme uprostřed běsnící bouřky, bombardují nás kroupy velikosti třešní a možná tam občas proletěl i nějakej ten golfovej míček, slyšet není vlastního slova. Promočený a promrzlý jsme během pár minut a čeká nás 5-6 dýlek slanění. Asi ani moc nemluvíme, jenom vzájemné pohledy vypovídají o tom, že asi oba myslíme na to samé. Na to, že je to pěkně v prdeli a že s trochou smůly by se tu dalo krásně chcípnout. Vždy slaňuju první, trochu se bojím jet na mokrých úzkých lanech s promrzlýma rukama na kost, sotva se držim. Prusík? nebyl čas tam něco montovat. Lano se samozřejmě cuchá a uzluje,tak jak to lana v takovýchto situacích uměj. Skála tady tvoří pupky, vždy si zmizíme s Léňou z dohledu. Né, že by to v té situaci nebylo jedno,ale prostě je člověk najedou uplně sám, uplně sám v uplně jiným světě, kde by v ten moment nejradši vubec nebyl. A myslí si na to svoje, v hlavě jede hrozný množství myšlenek...od modlení se (jsem pobožnej jen ve chvílích, kdy jde fakt do tuhýho) aby ty blesky, co mlátěj všude okolo nekřáply přímo do nás, aby se lano nezaseklo při stahování, taky abych to lano těma zmrzlejma hnátama vubec udržel, aby ty kroupy už nepadaly,nebo se dokonce nezvětšovaly, abych si správě všechno cvaknul a hlavně neudělal žádnou píčovinu...no a až po úvahy, že teď fakt chcípnout nechci, že jsem teď vlastně spokojenej na tom světě, že by to bylo blbý vůči rodině a těm nejbližším a aby Lenka neudělala nějakou chybu..."Volnýýýýýýýý" a stojim si to na štandu promrzlej jak hovno polárního medvěda a drkotám si zubama tu svoji dost monotónní melodii. Dobrý, lano se hejbe a moje kolegyně do stěny se blíží ke mně, asi je tou kolegyní v horách naposled, tohle je zážitek, který až se bude rozhodovat, jestli jet do Jury,nebo do hor, tak ji to rorzodování dost ulehčí. Po 2-3 slaněních se to trochu uklidňuje, bouřka ustupuje a už jenom prší, kroupy jsou ale všude na policích a ze stěny je jeden velkej vodopád. Už jen aby se to lano neseklo a mohli bychom se snad dostat i na zem.

Zem, úleva, žijem a to je hlavní. V botách na nástupu jsou rybníky, což je nám teď uplně jedno. Jsme jak sfetovaný, happy, že jsme na zemi a nic už není problém. Co teď? Rozhodování není těžké, jelikož věci na lezení jsou uplně durch a stejně tak i moje věci na 3 dny v nepřikrytém batohu čekajícím pod nástupem. Sedáky i helmy necháváme na sobě, nahazuje ty hrozně těžký krysy a ve tmě pelášíme dolů, odkud jsme dnes přišli. Normálně bych to nazval útrpným úprkem, ale v ten moment jsme šli jak roboti a nic nám nevadilo. Už jen po cestě překonat 3 obrovské suťové žlaby, které tam za tu bouřku udělala voda z krásné pevné cesty. Asi to nebyla uplně běžná bouřka. Za pár hodin jsme u auta, do suchýho, uvařit, pořádně se napít činzána, protože tohle, to si zapití zasloužilo.
Druhý den všechno sušíme a válíme se na parkovišti a shodujem se, že tam nahoru už nejdem. Odjezd do údolí. Další den lezení sportovních cest. Poslední den chčije,jedeme dom.

Že to byl nevydařenej výlet? Néé, nebyl! Žijem a užíváme života! Užívejte si ho taky a buďte rádi, že tu můžem všichni na tom světě být, je to tu hezký.

Možná je to trochu dlouhý a možná to působí až přehnaně, ale je to jen taková má vzpomínka, jak jsem to tam cítil já...a tak to fakt bylo. Tak ahoj a příště zase v horách...:)