neděle 3. února 2013

Korea - MS a SP Ice climbing


Cesta tam

Dobíháme ke gatu letu Dubaj – Soul, je to dobrý, ještě je otevřený, stihli jsme to. Podávám letenku a už mám nakročeno do chobotu letadla, když v tom se z počítače ozve alarmující zvuk a personál mě vrací zpět a ukazuje k jinému stolku. Zde se dozvídáme, že nás do letadla nepustí, ale proč? Ostatní ještě nastupují.

Naše letadlo z Prahy do Dubaje nemohlo přistát kvůli velkému provozu v Dubaji, tak dlouho kroužilo, až nám docházelo palivo a museli jsme přistát na jiném dubajském letišti, pouhých 20km od hlavního!. Zde jsme nabrali palivo a přelítli jsme na to správné. Ovšem z 2,5 hodin, které jsme na přestup měli mít, zbylo něco okolo půl hodiny.

Nestihli by přeložit naše bágly a bez nich prý letět nemůžeme. „Dobře, poletíme dalším letem, kdy to je?“ „No zítra, v tento čas!“ odpovídá se samozřejmostí paní za pultem FlyEmirates a dívá se na nás tak, že bychom asi chtěli moc, aby na trase Dubaj – Soul létalo víc jak jedno letadlo denně. 

Všechno bylo časově naplánované, aby to zapadalo. Přilétnout do Koreji odpoledne, zde už s ostatními noc v hotelu a ráno společně autobusy 5 hodin do Cheongsongu. A druhý den závody.

Teď? 24hodin navíc v Dubaji nám do časového plánu nějak nezapadá. Venkovní teplota ve 3ráno 23stupňů, tady asi péřovky nebudou potřeba. Dostáváme hotel, před pátou ranní uléháme a zkusíme se na další rozhodnutí a řešení trochu vyspat……Nééé, co to zas je? 9 ráno, my máme ještě půlnoc a na pokoji řve alarm, že prý hoří a máme opustit hotel. Naštěstí to bylo jen cvičení, myslím, že v našem momentálním stavu bychom tam asi uhořeli.

V Koreji už o naších patáliích vědí a řeší se, co s námi. Tak když už jsme tu, uděláme si aspoň krátkou okružní jízdu po zdejších zajímavostech – mrakodrapech a kýčovitých stavbách, kterých je tu hafo.

Pokus číslo dvě vyšel, sedíme v našem letadle do Koreji, rozjíždíme se na vzlétnutí, zrychlujeme a…..brzdíme a to tak, že zostra. Prý technické potíže a prý se neví, jestli se to podaří vyřešit a budeme moct vzlétnout. Další hodina řešení a pak teda letíme. Už nás to ani nepřekvapuje. V Koreji jde vše podle plánu a režie organizátorů závodu. Nejdřív 4,5 hodiny autobusem, pak přes hodinu taxíkem a jsme na místě. Jsou skoro 3 hodiny ráno, v 7 jede poslední autobus od hotelu na závodiště, no paráda, to je času. Na náš příjezd čekal i Milan se Zdeňkem, naši rychlolezci, díky jim za podporu. „Já se těším na postel“…kluci se smějou a já při otevření dveří vím proč. Tři deky na podlaze a to je vše, toť třílůžkový pokoj. Podlaha strašně topí, je tu vedro, do toho časový posun. No ani ty 3hodinky do vstávání jsem si neužil.

Závody

Stihli jsme to, to už nyní považujeme za největší úspěch a teď cokoliv se povede, bude bonus. Stěna je to ohromující a ještě více to umocňuje parádní pozadí- obrovská ledová stěna. Na kvalifikaci jdu brzy mezi prvními, asi 5., což je dobře, nemusím dlouho čekat a tělo je ještě jakš takš naaktivované. Cesta mi docela sedla a až se sám divím kam až dolézám. Bohužel jsem nemohl kontrolovat čas a hlášení poslední minuty jsem přeslechl.Takže jsem lezl lezl a až asi chyt před topem slyším Time out. Top dám již po limitu. Jsem spokojen, opravdu jsem si zalezl. Ještě tento stejný den se koná i semifinále, do kterého jsem postoupil z 14.místa. Lucka se také do semi prokousala, ale u ní to není překvapením. 

V semifinále se snažím jít podobným stylem jako v kvaldě - ne extra zkoumat chyty, když drží,tak jdu. Což se mi po pár chytech stalo osudným, chyt sice držel, ale jen chvilku a smekl jsem. Byl jsem z toho trochu smutný, že jsem neprodal co ve mně bylo, ale byl jsem v semifinále, i tak dobrý. Konečné 18.místo. Lucka postupuje i do dalšího dne, do finále. Pak už je na ní vidět i nastřádaná únava a ve finále na ty nejlepší holky nemá. I tak krásné 5.místo. 
Já si ještě zkusím i závod na rychlost, společně s Milanem a Zdeňkem, kteří přijeli právě jen kvůli této disciplíně. Výsledek je pozitivní – nijak jsem se nezranil a to je u mě při tom nekontrolovaném mlácení hákama úspěch. Tak, dva závodní dny, kvůli kterým jsme se sem dva dny trmáceli jsou za námi a můžeme zas balit domu. 
Poslední  noc na podlaze a ráno nás autobusy hromadně převezou do Soulu. Po cestě se stavujeme na typickém korejském obědě. Boty nechat venku na mraze, sednout na zem k nizoučkým naplněným stolům. Ovšem co z toho všeho se dá jíst? No asi vše, mám to i v plánu, vyzkoušet co nejvíc, když už tady jsem. Ale vše jsem nedal a většina z toho nebyla pro evropana žádná pochoutka. Nejlepší z toho byla miska rýže a k tomu uzená makrela. Zbytek bylo experimentování s tím, co se pozřít dá a co ne. No že bych se nějak přejedl, to se říct nedá. 
Odpoledne přijíždíme do hlavního města Soulu, čas máme do půlnoci. Naším jasným cílem se stala čtvrť Gangnam, chtěli jsme vidět, jestli tam lidi chodí jako v tom klipu. Pár minut metrem a jsme tam. Velká ulice a velké baráky, nic víc. Nic co by vám připomnělo celosvětový hit Gangnam style, ani prodej triček, ani lekce tance, ani žádné jiné suvenýry. Až aspoň u jednoho krámku s telefony nalézáme figurínu hlavního propagátora, fotka s tím je povinností.

Cesta zpátky

Večer přesun na letiště, v půlnoci nám to letí. Opět do Dubaje, tam máme 4 hodiny času a do Prahy. Milan se Zdeňkem do Mnichova, odkud i vylétali. Cesta do Dubaje trvá dlouhých 10hodin, ale naštěstí velkou část z toho prospím a tak to docela uteklo.

Je asi hodinu a pul před odletem z Dubaje do Prahy a s Luckou zjišťujeme, že nemáme její pas…hmm, to zavání dalším průserem a to jsme si už naivně mysleli, že cesta zpátky proběhne v poklidu. OMYL, sere se to pořád. Snažíme se na poslední chvíli zachránit co to dá, nalézt pas, nebo najít alternativu, ale na takový problém je hodina do odletu málo. Letadlo necháváme uletět, respektive já nechávám uletět a s Luckou zůstávám abychom vyřešili co dál. Samozřejmě další letadlo letí až další den v ten samý čas, ale to ještě není jasné, zda tady nezůstaneme mnohem déle.
 Na dalších 8hodin naplno zaměstnáváme asi 3 lidi + spoustu dalších okolo aspoň chvilkově. Začíná to tím, že se chceme dostat do letadla, kterým jsme přilétli, jsme si téměř jisti, že pas je tam. Bez šance, prý už to úklidová četa prošla a nenašli nic. To není možný, apelujeme ať to zkusí ještě. Tak prý tam byli podruhé a stále nic. No tak to nevíme, kde pas mohl skončit. Nakonec prý Lucku pustí na kopii pasu (tu má naštěstí doma v pc) a řidičák. Pro řidičák mizí asi na 2 hodiny do útrob letiště, má ho ve velkém zavazadle, za přísné bezpečnostní kontroly si ho mohla vyzvednout. Je to dobrý, zůstáváme tu jen o 24hodin déle a druhý den letíme. Hodinu před odletem za námi přichází jeden ze zaměstnanců a Lucce přináší její pas…našla ho úklidová četa v Amsterdamu.

sobota 5. ledna 2013

České závody - Gutovka a MČR Brno

Cepínová sezona už je v plném proudu o čemž svědčí i dvojice českých drytoolových závodů. Pro někoho zpestření před tím, než natečou ledy, pro někoho důležitá nominační klání z kterých vzejde naše česká cepínová reprezentace. A pro mě? Pro mě něco mezi. Prý jsem se nominoval na základě loňského svěťáku, což by mě mohlo trochu uklidnit, ale stejně mám cíl jasný a né asi uplně skromný - vyhrát:). Dokázat si sám sobě, že na to mám, že trénování k něčemu bylo.

Gutovka Drytool Cup 1.12.2012
Už druhý ročník toho závodu v Praze. Letos se sjela slušná konkurence. Kromě kluků ze Slovenska dorazil i Chorvat Alexander Mataruga. Organizátoři to tu měli velmi dobře připravené a myslim, že si v kvalifikačních cestách zalezli uplně všichni.
Finále Gutovka (foto:Petr Jandík)
Až na ten časový harnonogram, finále lezeme až někdy v 10 večer. Já jdu jako poslední a to někdy kolem jedenácté, to už je fakt pozdě, tělo by radši spalo a ne někde blblo s cepínama. Na velikost Gutovky je finálová cesta poměrně dost dlouhá. Asi do půlky lezu jako trotl, hodně křečovitě, nejistě, prostě to nechci podělat. Pak už jakš takš rozjedu. Ještě si zkomplikuju předposlední krok k topu, ale nakonec to dám.
Nejsem však sám, top už má i chorvat Alexander Mataruga a ještě jde na řadu Ďuri Švingál, který krok před topem vylomil kámen a tudíž má nárok na opravný pokus. V tom se nemílí a tuší, že to musí napálit a to taky dělá. S nejrychlejším časem dává top, druhý čas mam já a pak Bale. Klukům z Gutovky se povedl povedený závod a myslím, že účast byla taky vydařená.
Článek na Lezci s výsledkama.
a Video

Dry tool cup Brno 8.12.2012
Brno se již tradičně stalo závodem mezinárodního mistrovství ČR. Závod byl připravován již hodně dopředu a brňáci se snažili úroveň posunout zas trochu dál. Z Jablonce jsme vyrazili už před 6 ráno a kolem 9 už jsme se přihlašovali na závod v mrazivém, ale prosluněném Brně. V kvalifikaci bylo připraveno 5cest, z čehož některé nebyly vubec zadarmo a člověk se musel hodně snažit, aby je dal.
Kvalifikace
 Konkurence byla tradičně silná a možná ještě silnější. Slováci, Slovinci, Chorvati, Švýcar a v holkách jasné favoritky Italky Angeliga s Barbarou. Topnul jsem všech 5 kvalifikační chcest, což se ještě povedlo slovinci Janezovi, ale ten měl horší součet časů. To znamenalo jediné, zase pujdu ve finále poslední a ztvrdnu v izolaci nejdéle. Na rychlost jsem se letos vyprdnul, jelikož mě to minulý rok dost unavilo. Finálová cesta byla dlouhá až hrůza, ale jinou jsem snad ani nečekal. Čekání v izolaci bylo fakt dlouhé. Občasné povzbuzování diváků a to za jakou dobu přišli pro dalšího závodníka dávalo alespoň zhruba tušit, kam kdo mohl dolézt. Tak jsem se dočkal, jdu na věc. I přesto, že jsem docela nervózní jsem začal lézt poměrně svižně a myslim, že jsem se s tim moc nepáral, prostě jsem přešel první část pod ledový blog poměrně v pohodě, aspoň tak si to pamatuju. Následujou dva dlouhý tahy, do ledovýho špalku a pak z něj.
začátek finále
 Potom šup, do dobrého spoďáku a tady?...tady nasledovaly 2 nebo 3 "špatné" kamenné chyty a nad nima zas velké madlo. Když jsem si to předtím prohlížel, napadlo mě, že zkusím z toho dobrého spoďáku udělat tah rovnou do dobrého chytu a vynechám tak rizikové kameny. A jak jsem si to vymyslel,tak jdu na to....nasednu na vysokou "šuku", šup, dynamický tah do velkého chytu, o pár cenťáku jsem nedošáhl, zhoupnu se zpátky, ale co to, nějak hrcnu do ruky víc, nez jsem čekal a já to neudržím!!! ??? no to se mi snad zdá...prostě se seseru jak pytel sr..ek. Jsem fakt hodně naštvanej a nadávám si do všeho možného. V ten moment myslim, že mě většina finalistů musela přelézt, protože jsem se sem dostal poměrně v pohodě. Je mi to prostě líto, chtěl jsem dolézt co mi síly budou stačit a místo toho udělám takovou chujovinu. V momentě kdy jsem schopen aspoň někoho trochu poslouchat a ne si sám sobě jenom nadávat se dozvídám, že jsem i tak třetí. No to mi nejde do hlavy.
 Sám bych si to za takovej výkon rozhodně nedal a i když je 3.místo asi pěkný, já prostě spokojen nejsem. První byl Alexander Mataruga a druhej Ďuri Švingál. Hned po vyhlášení jedeme dom, čeká nás dlouhá cesta a navíc, neni co slavit.
Kompletní výsledky.
Reportáž na ČT

Tak....to byly první dva závody sezony, plán jsem nesplnil...ani jeden jsem nevyhrál, ale když nebylo štěstí při mně teď, tak určitě bude na svěťácích, tak držte palce, ve středu 9.1. odlítám do Koreji, potom Švýcarsko, Itálie, Rumunsko a pak kdo ví...

pátek 16. listopadu 2012

Střídání sezón

Někdo s přicházejícím podzimem ladí formu, těší se až klesnou teploty a konečně bude to správné tření a bude moct zbombit vytyčené cíle sezóny. Jiný zas netrpělivě brousí hroty svých zbraní a každé ráno sleduje aktuální teploty v horách, jestli už tam mrzne a jestli už by tam mohl pomalu natýkat nějaký ten led.

A já? Já spadám do obou kategorií a není to vůbec lehké rozhodování. Bohužel sezónní projekty jsou stále projekty a teploty jdou pomalu dolu, což mi připomíná, že už bych se pomalu měl pověsit na cepíny, abych, až se zima zeptá, měl co odpovědět.

Léto na Krkavce nebylo zlé, trávil jsem tam poměrně dost času a jelikož těch cest tam není zas tak moc, tak jsem za chvíli znal většinu pro mě reálných kroků. A tak jsem postupně odškrtával. Nejprve rest z minulého roku Krkavčí matka 8a, potom Malá postupka 8a, trochu více práce mi dal Svatý otec 8a. Co dál? Dál jsem si dal vysoký cíl Mam jedu ruku dlouhou 8a+ …a to je ta cesta, která stále ne a ne ke konci letní sezóny padnout. Vždy padám ve vrchním bouldru, už je to jen v palici. Už jsem se pomalu srovnal s tím, že to letos nepadne a rozhodl jsem se věnovat tréninku na zimu, kroužení na bouldrovce s cepínama sice není úplně zábava, ale je to potřeba.
Na Krkavce je pořád sucho a i když už jsem tu jednou s cepínama lezl, rukama to jde pořád a podmínky jsou parádní. Zéďa mě tedy 13.10. ještě vytahuje do našeho chrámu. Klasický rozlez 7a a pak? Pak prej rovnou do mého projektu. Proč ne, spadl jsem tam už asi 30x tak proč bych si nepopadal i dneska. Dolezu pod vrchní bouldřík, jako už po každé, naučené kroky, jeden po druhém..až do dlouhé šáhu levačkou. Soustředění, plác a já to držím! Cože? Najednou skoro nevím co dělat. Hlava už s tím ani nepočítá, ví, že tady je vždy let dolu. Rychle přesvědčit sám sebe, že je to pravda a že tohle už se nepouští. Rychle 2 tempa do dobrýho chytu. Tady pořádně sklepnout a hlavně rozdejchat ten šok, že jsem fakt tady a že už zbejvá „jen“ dolízt asi 15metrů lehčím terénem. Vůbec se mi nechce dál, abych to náhodou nepodělal. Naštěstí se nic takového nestalo a mé první 8a+ bylo v kapse. Nutno říct, že nebýt to na Krkavce, tak bych to nikdy nepřelezl a padlo v tom pokusů, že ani do tolika neumím počítat, ale co..je to tam!
Kitaróni
Který projekt ale opravdu letos nepadl byla pískovcová desítečka Kitaróni na Drábkách. Cesta, která se po prolezení zdála být pouhou otázkou pár pokusů…no, byl jsem tam asi 3x a pokusů vystřílel víc než 8, možná 10 a stále nic. Na písku se bohužel podzim podepisuje víc a s nižšími teplotami přichází i vlhkost a mokro a prostě to nejde. Takže tahle cesta počká do příštího roku. Kromě zážitků z téhle cesty mám i pár parádních fotek od Aliho, který tam s námi jednou byl. Díky.
Kitaróni Xa
Tak už se můžu plně věnovat jen a jen cepínům. Od začátku října už se pilně připravuju na motyčkovou sezónu a myslím, že by to mohlo být zas o něco lepší než minulý rok. Ale to se pozná až na ostro…na závodech, nebo na nějaký drytoolový dardě. Uvidíme.

S přicházející zimou bych sem rád zas občas něco napsal, protože se doufám něco bude dít, tak moji milí 2 čtenáři tohoto blogu, zůstaňte v pozoru! 

neděle 2. září 2012

Vypečený Schleier Waserfall 17.-19.8.2012

Je pravda, že jsem přes léto nebyl na moc lezeckejch vejletech a tak mam chuť to trochu napravit. Sportovní lezení mám za barákem na Krkavce, chci vyrazit do hor, do Chamonix, domlouvám se s Háčkem, ale....je to vůdce vytíženej a tak to nedopadá. Když pár hodin na to telefon, Zdenda Lank, nojo, je středa, bude chtít na Krkavku. Nene, Zdenda plánuje vejlet dál, do Rakouska, do Schleieru, prý jsou zatím tři, ok, doplnim partu, tak jedu!
Tak to je ono, obrovskej převis, všude slunce...
Začnu vzpomínat na minulý podzim, kdy jsme se tam byli jen podívat a lezlo se tam do půl těla, řikám si, jestli vono v tý jížní stěně nebude vedro, když u nás hlásej 30C. Zdenda uklidňuje, že je to v horách, pofukuje tam větérek a stíní stromy, no tak jo,no.
Ha, nakonec nás je zas lichý počet, všichni sháněli čtvrtýho, až jsme byli dva čtvrtý, takže naše posádka je Zdenda, David, Jirmi, Káťa a Já.
3/5 naší party, furt se leze
Čeká nás první výšlap pod skálu, je to poměrně do kopce, něco kolem půlhodinky. Příjdeme propocený až na trenky a do skal pere a pere. Já se toho bál a je to tady. Stinných míst moc není.

První rozlezové cesty ještě jdou. Jde se dál na Schwing dei Ding 7b+, Zdenda to dost suše onsajtne, tak si naivně myslim na flash...háháá, tak to byl dobrej vtip, sedim uz asi u 3.nejtu a když dolezu k poslednímu nýtu, jsem rád, že už sem seděl před tim, protože tady bych to ve flashi nedal na 100%. Na druhej pokus to pouští, no ale 7b+ svižný. Máme z toho vedra dost, vlastně 4 cesty a pro dnešek stačí. Dolů, vykoupat v potoce a přejezd na spací odpočívadlo, véča, vínečko, spánek.
Cestu nahoru nám zpříjemňovala tato panorámata
 Druhej den není výšlap o moc lepší, jdeme sice dřív, ale slunko má zas grády. Pravá část stěny je ještě ve stínu, rychle toho využít. Něco málo na rozlez a šup do Black Jack 7b, flash zase nevyjde, jak jinak, opět 2.pokus to jistí.
Black Jack 7b
 Přesouváme se k Belay Bunny 7a, který vybrala Káťa, tak teda řikám, že ji to nacvakám. 7a by mělo jít, jenže tady jsme ve Schleieru! Totálně bouldrová krátká cesta s přesahama tak akorát na mě. Na 2.pokus ji přebojuju,ale teda...v Juře klidně 9-. Už je k večeru a stěna ve stínu, teplota dobrá. Jdu do Aqualungu 7c, od pohledu úžasná linie v krásné skále. 1.pokus jdu kam to dá, první boulder překonám,ale další těžší místo už mě zastaví. V klidu to dokrokuju. S horním si to zkusí Jirmi i Káťa a pomalu se začne smrákat. Jdu rychle do druhého pokusu, který klapne. Naštěstí se dalo na pár místech sklepnout a nějak jsem to doklepal.
Aqualung 7c
Od třetího dne už nečekám žádné zázraky, ale opět spíš slunko určuje, kde se dá lézt. Kam pere, tam se dají smažit vajíčka a né lízt. Zdenda doporučuje Ziag o 7c v hlavním oklouzaném sektoru. Moc se mi to nelíbí, ale není moc na výběr. První pokus je hodně krokovací a vymejšlecí. Už mě bolej děsně ruce a byl by zázrak, kdybych to ještě dnes přelezl. Zázrak se nekonal, 2.pokus nebyl až tak uplně trapnej,ale už na to nebylo. Nakonec jsem zjistil, ze dříve to dokonce bylo 7c+. Ještě poslední cestu za 6c, krásný sokolíkový odštěp a můžeme dolů.
Zdenda je neúnavnej a ještě 3. dává nadějné pokusy v Cool you foot man 8b!
Trocha vycachtání v potoce, najedení a můžeme se vydat na dlouhou a v tom vedru děsně únavnou cestu. Tak to bylo moje první lezení ve Schleieru, stačilo napsat: Krásná příroda, obrovskej převis, těžká klasa a strašný vedro.

středa 30. května 2012

První Juraření

 restday
Cepíny už dávno spí letním spánkem a je potřeba se zas trochu porozlízt na skalkách. Jeden z květnových svátků se musí využít na prodloužení víkendu a tak 27.4. razíme na 4dny do oblíbené Frankenjury. Na výletu do Jury nemůže chybět Léňa a na první lezecký výlet s námi jede moje nejmilejší...Nikča.
Nikča a její první vytažená cesta na skalách - Mausinvader 5+
Já a dvě baby, to bude jízda. Celou střední Evropu zužují nehorázná vedra a nejinak tomu je i v Juře, prostě to tam pere, i přesto, že jsme poprvé zkusili jet více na sever a prozkoumat místní oblasti. Čtyři dny rozkládáme do ideálních 2-1-1, neboli dva dny lezení, restday a den lezení.
Stropík v Rocky´s home zone 9
Někde to bylo těžké, někde to šlo, každej jsme si něco vylezl, všem se tam líbilo, každej si našel to své. Prostě Jura, tam je vždycky krásně.
Léňa v Bär in the air 8

čtvrtek 26. dubna 2012

Law and Order M13(+)


Jelikož se ke konci sezony docela dařilo, bylo by škoda toho nezkusit využít. Chtěl jsem jet na něco těžkýko, možností zas tak nebylo. Buď Dryland - zkusit Game Over, nebo Encore, anebo....Diebsöfen a zde samozřejmě co jiného než Law and Order. No a jelikož je do Diebsöfenu lepší přístup a v Lawu už jsem byl jednou nalezlej na podzim, tak to vyhrál právě on. Zbývalo už jen sehnat parťáka, což taky není úplně jednoduché. Když vyřadíte zbytek našich aktivních drytoolistů, kteří nemohli - Lucka a Petr Adámek, tak vám pak jedině zbývá obrátit se na kamarády do nepohody, kteří jsou pro každou špatnost.
A tak si to 9.března s Nervem valíme směr St.Johann, tradiční bivakplatz u McDonalds a pohodová noc v lůžkové Oktávce.
Přístup do oblasti trvá trochu déle, sníh, ač jsem myslel, ze bude umrzlej, se boří a jde to ztuha. Je to tu jiné, než znám z předchozích návštěv, sníh je natlačen až do půlky místních nejlehčích cest za M7 a horní jeskyňka je zahrnutá téměř celá. 
Daly by se vybírat erární presky, které jsou normálně v 4-5m. Ale my jdem na něco jiného, do spodního megadachu, kterým se vlní můj cíl.

Okolo 40m lezení, z toho patnáct stropem poměrně nízko nad zemí, kde vypadnout při cvakaní znamená ustlat si mezi šutry. Linie, kterou poprvné přelezl sám velký Markus Bendler a kterou se podařilo minulý rok přelézt Lucce Hrozové, jakožto druhé holce.
Dal jsem si prolejzací pokus, zapamatovat kroky, zjistit chyty, zkusit přetahování po první stropové pasáži.Chvíle zkoušení, sezení a hledání a snad si to trochu pamatuji.

Stáhnout lano, okolo 40minut přestávka a jdu na to. Už při prvních metrech se necítí vůbec dobře, příjde mi, že mi dost natejká a to s vidinou toho co mam před sebou není vůbec dobrý. V místě kde se přetahuje lano už mám slušně nateklo, naštěstí následuje docela dobrý odpočinek se zaklíněnou patou, kde se mi podaří slušně sklepat, rozdejchat to a jdu dál. Nejnapínavější byl výlez ze stropu, nad kterám následuje už jen asi 15m téměř kolmého lezení.  
Do expresky na konci tohoto převisu je to poměrně větší odběh od poslední, cca 4m?, jenže už mi docházejí síly a cvaknout jí v ideální mement nemůžu, otevíraj se mi ruce a tak dlouho nevydržim. Lezu ještě dva kroky dál a pak ji cvakám někde u stehen. Převalím se do kolmého, kde se daří opět pěkně sklepat a dobře zkrokovaný vršek už prostě nepustím. Paráda, podařilo se mi to, podle ideálního scénáře, na 3.pokus celkově- jeden na podzim seznamovací, jeden dnes krokovací a zkoušecí a prvím ostrým je to doma. 
Nerv vytahuje lahvinku vína, o které jsem nevěděl, že ji sem táhnul (pak se neměl tak bořit tim sněhem). Na tu únavu a energydrinky, gely, creatiny když si dáte půl flaši vína, tak je to celé ještě zábavnější a veselejší.
Večer se moc zapíjení nekoná, jelikož jsme tak mrtví, že usínáme jak mimča. 
Ve dvou lidech se blbě fotí, takže na fotky mě musela jistit kláda.
Takt o už byl opravdu poslední vejlet s cepínama, které odkládám k letnímu spánku a doufejme, že až je zas na podzim vezmu, že mě to zas bude bavit.

Míra

středa 18. dubna 2012

Mutant M12, Krkavka

Jelikož Krkavka není zas tak velká, jak se na první pohled může zdát a člověk má potřebu pořád zkoušet nějaké další blbosti a hledat nové obtíže, tak jsem si řikal, že musim zkusit Mutanta!
Jedná se o propojení několika cest, kdy se naberou hlavně lezecké metry + vyzobou ta nejtěžší místa a když se dá všechno tohle dohromoady, tak to může hodit i pěknejch mixovo-drajtoolovejch M12.
Propojení a i název měl v hlavě Luba Mázl už někdy před 2-3 rokama? Mam dojem, že to bohužel nikdy kloudně nezkusil a teď poslední dvě zimy se ani cepínům moc nevěnoval. Dřív jsem se to ani neodvažoval zkusit, až letos, říkal jsem si, že by to mohlo jít. A šlo a 4.března se Mutant dočkal prvního volnopřelezu.
Takhle nějak to tam vypadá