Petrohrad . . . . . .ské lámání

Aktualizace: Fotky už jsou zde

Namožené "svaly"? a citlivá bříška prstů mi realisticky dokreslují mé vzpomínky na poslední dva dny, které se nesly, resp. měly nést ve znamení drsného boulderingu na drsné petrohradské žule. 2/3 našeho severského týmu jeli na Petráč zcela poprvé a netušíc co je tam čeká. Ovšem co nás tam opravdu čekalo, to ani zbylá 1/3, již trochu znalá místních poměrů nečekala a bylo to opravdu drsné a to nemám na mysli místní žulo-materiál.

Po menším zdržení v Práglu dorážíme před polednem na Petráč a jelikož vím prdlačky které z místních šutrů jsou nejlepší a nejlezenější, míříme do části Vyhlídková skála. Po chvilce tápání narážíme na známý kámen Nočník a hned se alespoň trochu orientujem. Sotva složíme bágly, Šampón s výrazem malého fakana v hračkářství, který musí mít každou hračku a ještě ani neví kterou dřív, pobíhá po okolních bouldrech a leze na co se dá. Vše by bylo v pořádku, až na neustálé okřikování mé osoby, ať se podívám do průvodce co že to lezl a za kolik, a co je to vedle a jen co jsem to zavřel, tak znova. Jo, ja vím svý, to se nesmí uspěchat a s větou "byste mě ani vysrat nenechali" si jdu užít pohody a výhledu na Petrohrad.
Na rozlez jdem na boulder Matterhorn, na který vede Plotna za 4+, takový jebečky a žádný nohy, tos neviděls! Fakt jsem se zapotil než jsem to vylezl, no to nám to začíná. Pak už se pomalu rozlézáme a stoupáme v klasifikaci víš a víš. Něco přelezem, něco ne a ještě si v tom zkurvíme prsty, tak to holt bejvá. Pavel se vždy upne na nějaký boulder a se zarputilostí pitbula zakouslého v lýtku utíkajícího cikána pokusuje a pokusuje, až po 30pokusech dojde trpělivost i jemu a s mými slovy "stálo ti to za to?" se přesunem k problému dalšímu.Tak se to opakuje už asi jen 3x a den se chýlý ke konci. Bříška prstů máme už za těch pár bouldrů pořádně rozjebaný a tak na to prej pro dnešek pečem. Mě svědomí nechce pustit pryč, protože jsem ještě vlastně nic nevylezl a to bych neměl klidný spánek. Rychle čistím a prohlížím 7A boulder a pokusuju a pokusuju. Pauzy žádný, páč cítím pohledy ponasraných kluků, který už chtěli jít dávno do pr... a ja tu furt šaškuju. Po pár neuspěšných pokusech a mnoha výkřicích (skoro do tmy) nepublikovatelných nadávek ta "sviňka" boulder pouští a můžem jít spokojeně domu. Vlčí hlad zaháníme v příjemné picérii a jedem na místo přespání. Vedu nás na jisto na louku, kde bylo Padání 07,tam bychom neměli nikomu vadit. Šampik je řidič vskutku hravý a tak celou louku "přelítáme" a po menším závodu auto VS srnec se ocitáme hned u boulderů Ostrovy. Děláme ohýnek, popíjíme vínko, no a když už jsme u těch šutrů, tak si přece dáme trocha toho populárního night boulderingu. V přinalitém stavu je to fakt prča a je o zábavu postaráno

Rano se probudíme do luxusního počáska, které slibuje parádní..."ÁU"...dotek kteréhokoliv bříška prstu s čímkoliv, připomíná zabodávání malých jehliček, "Hmm, toho dnes zas vylezem". Nasnídáme, pobalíme a už jsou tu naši pražští kamarádi Léňa s Pájou, kteří ještě z nedaleké vesnice přibrali znalce místních šutrů - Martina. Valíme na hřeben, kde parádně pere sluníčko, rozlézáme se a zkoušíme prý legendrání 7A Sklápěčka- docela kotlík a tak nikdo není úspěšný. Jdeme dál a najednou se ocitnem v místě našeho včerejšího působení. Ukazuji "mé" 7A, a když už je to tak pěkně obílené, zkusí si to i dnešní hosté:) Po pár pokusech a přelezení ještě něčeho lehčího zavelí Matin, že jdem do části Josemit, že je tam parádní hájbólek za 6A, to po těch přiblblejch klíčovejch zvedech skoro z lehu zní dobře. Pavel si chce zkusit ještě jeden rozdělaný boulder a tak "pražskou trojku" posíláme napřed, že tam dorazíme. Pavlovi se daří téměř hned a má 6B v kapse. Šampon ještě blbne v jedný spárce, když v tom telefon, jen mi řiká "Ty vole, Martin si zlomil nohy, jdem tam". Čumim jak puk, trvá mi, než mi to docvakne, ale stejně se mi zdá že si asi nějak nerozuměli, že by si rovnou zlomil obě?. Každopádně je to asi pěkně v prdeli a něco se dít bude. Běžíme směr neznámo kam, vidim Vejce, jasně,tady to znám z minulýho Padání, je mi jasný, kde jsou hájbóly a míříme tam. Máme je, koukám na vyplašenou Lenku, pak na ležícího Martina, který suše povídá "nelekněte se", nejdřív na hlavu a pomalu sjíždím k nohám...A KURVA, tak to je horší, než jsem čekal. Obě dvě nohy, kousek nad kotníkem, vytočený skoro do pravýho úhle, na pravačce kouká ven kost, u levačky k tomu není daleko. Tak to jsem ještě neviděl a doufám, že už ani neuvidim. Martin je z nás všech nejvíc v klidu a dává nám instrukce, jak kdyby to bylo jen fingovaný na kurzu červenýho kříže. "Za chvíli to asi začne dost bolet, možná omdlim, tak davejte jen bacha, ať mi nezaskočí jazyk", Pája už běžel do vesnice naproti sanitce, že si ale dávaj na čas. Už tam nějako dobu tvrdnem a na Martinovi je vidět, že to pomalu ale jistě přichází k sobě a musí to bolet jak čert, občas zasyčí, ale jinak drží jak hrdina akčního filmu. Pája sice záchranáře potkal, ale nějak pozapoměl kudy vlastě z těch lesů přiběhl, a tak až po trocha bloudění a vyslání dalšího posla do údolí- Léni, přicházejí všichni na místo činu. Martin dostává nějakej "fet" do ruky, aby ho to oblblo, i tak si při zouvání lezeček musel zkusit svoje a už je na jakémsi nafukovací lehátku. Kousek ho snášíme na cestu, kde už čeká teréňák s korbou (sanita sem nevyjela), na kterém ho svážejí, pak na hřiště, a tam šup do vrtulníku a rychle do nemocnice.

Krásný den, nálada přesně opačná, všichni jsme ještě pořádně vykulený a moc se toho nenapovídá. Jet už domu a jen na to myslet? prd, jdem si ještě polízt něco lehčího, ať se trochu odreagujem. Nakonec si ještě v rámci možností docela dobře zalezem a po pátý to balíme, zastávka v picošce a jede se dom.

Do onoho okamžiku jsem si myslel, jak je tohle plazení po šutrech bezpečný sport, bohužel, tak asi jak všude, se může přihodit cokoli, Takže buďte opatrní!

A jak to viděl Pája se můžete dočíst na ZlobaStreamu