Střídání sezón

Někdo s přicházejícím podzimem ladí formu, těší se až klesnou teploty a konečně bude to správné tření a bude moct zbombit vytyčené cíle sezóny. Jiný zas netrpělivě brousí hroty svých zbraní a každé ráno sleduje aktuální teploty v horách, jestli už tam mrzne a jestli už by tam mohl pomalu natýkat nějaký ten led.

A já? Já spadám do obou kategorií a není to vůbec lehké rozhodování. Bohužel sezónní projekty jsou stále projekty a teploty jdou pomalu dolu, což mi připomíná, že už bych se pomalu měl pověsit na cepíny, abych, až se zima zeptá, měl co odpovědět.

Léto na Krkavce nebylo zlé, trávil jsem tam poměrně dost času a jelikož těch cest tam není zas tak moc, tak jsem za chvíli znal většinu pro mě reálných kroků. A tak jsem postupně odškrtával. Nejprve rest z minulého roku Krkavčí matka 8a, potom Malá postupka 8a, trochu více práce mi dal Svatý otec 8a. Co dál? Dál jsem si dal vysoký cíl Mam jedu ruku dlouhou 8a+ …a to je ta cesta, která stále ne a ne ke konci letní sezóny padnout. Vždy padám ve vrchním bouldru, už je to jen v palici. Už jsem se pomalu srovnal s tím, že to letos nepadne a rozhodl jsem se věnovat tréninku na zimu, kroužení na bouldrovce s cepínama sice není úplně zábava, ale je to potřeba.

Na Krkavce je pořád sucho a i když už jsem tu jednou s cepínama lezl, rukama to jde pořád a podmínky jsou parádní. Zéďa mě tedy 13.10. ještě vytahuje do našeho chrámu. Klasický rozlez 7a a pak? Pak prej rovnou do mého projektu. Proč ne, spadl jsem tam už asi 30x tak proč bych si nepopadal i dneska. Dolezu pod vrchní bouldřík, jako už po každé, naučené kroky, jeden po druhém..až do dlouhé šáhu levačkou. Soustředění, plác a já to držím! Cože? Najednou skoro nevím co dělat. Hlava už s tím ani nepočítá, ví, že tady je vždy let dolu. Rychle přesvědčit sám sebe, že je to pravda a že tohle už se nepouští. Rychle 2 tempa do dobrýho chytu. Tady pořádně sklepnout a hlavně rozdejchat ten šok, že jsem fakt tady a že už zbejvá „jen“ dolízt asi 15metrů lehčím terénem. Vůbec se mi nechce dál, abych to náhodou nepodělal. Naštěstí se nic takového nestalo a mé první 8a+ bylo v kapse. Nutno říct, že nebýt to na Krkavce, tak bych to nikdy nepřelezl a padlo v tom pokusů, že ani do tolika neumím počítat, ale co..je to tam!

Kitaróni

Který projekt ale opravdu letos nepadl byla pískovcová desítečka Kitaróni na Drábkách. Cesta, která se po prolezení zdála být pouhou otázkou pár pokusů…no, byl jsem tam asi 3x a pokusů vystřílel víc než 8, možná 10 a stále nic. Na písku se bohužel podzim podepisuje víc a s nižšími teplotami přichází i vlhkost a mokro a prostě to nejde. Takže tahle cesta počká do příštího roku. Kromě zážitků z téhle cesty mám i pár parádních fotek od Aliho, který tam s námi jednou byl. Díky.

Kitaróni Xa

Tak už se můžu plně věnovat jen a jen cepínům. Od začátku října už se pilně připravuju na motyčkovou sezónu a myslím, že by to mohlo být zas o něco lepší než minulý rok. Ale to se pozná až na ostro…na závodech, nebo na nějaký drytoolový dardě. Uvidíme.

S přicházející zimou bych sem rád zas občas něco napsal, protože se doufám něco bude dít, tak moji milí 2 čtenáři tohoto blogu, zůstaňte v pozoru! 

Vypečený Schleier Waserfall 17.-19.8.2012

Je pravda, že jsem přes léto nebyl na moc lezeckejch vejletech a tak mam chuť to trochu napravit. Sportovní lezení mám za barákem na Krkavce, chci vyrazit do hor, do Chamonix, domlouvám se s Háčkem, ale....je to vůdce vytíženej a tak to nedopadá. Když pár hodin na to telefon, Zdenda Lank, nojo, je středa, bude chtít na Krkavku. Nene, Zdenda plánuje vejlet dál, do Rakouska, do Schleieru, prý jsou zatím tři, ok, doplnim partu, tak jedu!

Tak to je ono, obrovskej převis, všude slunce...

Začnu vzpomínat na minulý podzim, kdy jsme se tam byli jen podívat a lezlo se tam do půl těla, řikám si, jestli vono v tý jížní stěně nebude vedro, když u nás hlásej 30C. Zdenda uklidňuje, že je to v horách, pofukuje tam větérek a stíní stromy, no tak jo,no.
Ha, nakonec nás je zas lichý počet, všichni sháněli čtvrtýho, až jsme byli dva čtvrtý, takže naše posádka je Zdenda, David, Jirmi, Káťa a Já.

3/5 naší party, furt se leze

Čeká nás první výšlap pod skálu, je to poměrně do kopce, něco kolem půlhodinky. Příjdeme propocený až na trenky a do skal pere a pere. Já se toho bál a je to tady. Stinných míst moc není.

První rozlezové cesty ještě jdou. Jde se dál na Schwing dei Ding 7b+, Zdenda to dost suše onsajtne, tak si naivně myslim na flash...háháá, tak to byl dobrej vtip, sedim uz asi u 3.nejtu a když dolezu k poslednímu nýtu, jsem rád, že už sem seděl před tim, protože tady bych to ve flashi nedal na 100%. Na druhej pokus to pouští, no ale 7b+ svižný. Máme z toho vedra dost, vlastně 4 cesty a pro dnešek stačí. Dolů, vykoupat v potoce a přejezd na spací odpočívadlo, véča, vínečko, spánek.

Cestu nahoru nám zpříjemňovala tato panorámata

 Druhej den není výšlap o moc lepší, jdeme sice dřív, ale slunko má zas grády. Pravá část stěny je ještě ve stínu, rychle toho využít. Něco málo na rozlez a šup do Black Jack 7b, flash zase nevyjde, jak jinak, opět 2.pokus to jistí.

Black Jack 7b

 Přesouváme se k Belay Bunny 7a, který vybrala Káťa, tak teda řikám, že ji to nacvakám. 7a by mělo jít, jenže tady jsme ve Schleieru! Totálně bouldrová krátká cesta s přesahama tak akorát na mě. Na 2.pokus ji přebojuju,ale teda...v Juře klidně 9-. Už je k večeru a stěna ve stínu, teplota dobrá. Jdu do Aqualungu 7c, od pohledu úžasná linie v krásné skále. 1.pokus jdu kam to dá, první boulder překonám,ale další těžší místo už mě zastaví. V klidu to dokrokuju. S horním si to zkusí Jirmi i Káťa a pomalu se začne smrákat. Jdu rychle do druhého pokusu, který klapne. Naštěstí se dalo na pár místech sklepnout a nějak jsem to doklepal.

Aqualung 7c

Od třetího dne už nečekám žádné zázraky, ale opět spíš slunko určuje, kde se dá lézt. Kam pere, tam se dají smažit vajíčka a né lízt. Zdenda doporučuje Ziag o 7c v hlavním oklouzaném sektoru. Moc se mi to nelíbí, ale není moc na výběr. První pokus je hodně krokovací a vymejšlecí. Už mě bolej děsně ruce a byl by zázrak, kdybych to ještě dnes přelezl. Zázrak se nekonal, 2.pokus nebyl až tak uplně trapnej,ale už na to nebylo. Nakonec jsem zjistil, ze dříve to dokonce bylo 7c+. Ještě poslední cestu za 6c, krásný sokolíkový odštěp a můžeme dolů.

Zdenda je neúnavnej a ještě 3. dává nadějné pokusy v Cool you foot man 8b!

Trocha vycachtání v potoce, najedení a můžeme se vydat na dlouhou a v tom vedru děsně únavnou cestu. Tak to bylo moje první lezení ve Schleieru, stačilo napsat: Krásná příroda, obrovskej převis, těžká klasa a strašný vedro.

První Juraření

 restday

Cepíny už dávno spí letním spánkem a je potřeba se zas trochu porozlízt na skalkách. Jeden z květnových svátků se musí využít na prodloužení víkendu a tak 27.4. razíme na 4dny do oblíbené Frankenjury. Na výletu do Jury nemůže chybět Léňa a na první lezecký výlet s námi jede moje nejmilejší...Nikča.

Nikča a její první vytažená cesta na skalách - Mausinvader 5+

Já a dvě baby, to bude jízda. Celou střední Evropu zužují nehorázná vedra a nejinak tomu je i v Juře, prostě to tam pere, i přesto, že jsme poprvé zkusili jet více na sever a prozkoumat místní oblasti. Čtyři dny rozkládáme do ideálních 2-1-1, neboli dva dny lezení, restday a den lezení.

Stropík v Rocky´s home zone 9

Někde to bylo těžké, někde to šlo, každej jsme si něco vylezl, všem se tam líbilo, každej si našel to své. Prostě Jura, tam je vždycky krásně.

Léňa v Bär in the air 8

 Více fotek tady

Law and Order M13(+)

Jelikož se ke konci sezony docela dařilo, bylo by škoda toho nezkusit využít. Chtěl jsem jet na něco těžkýko, možností zas tak nebylo. Buď Dryland - zkusit Game Over, nebo Encore, anebo....Diebsöfen a zde samozřejmě co jiného než Law and Order. No a jelikož je do Diebsöfenu lepší přístup a v Lawu už jsem byl jednou nalezlej na podzim, tak to vyhrál právě on. Zbývalo už jen sehnat parťáka, což taky není úplně jednoduché. Když vyřadíte zbytek našich aktivních drytoolistů, kteří nemohli - Lucka a Petr Adámek, tak vám pak jedině zbývá obrátit se na kamarády do nepohody, kteří jsou pro každou špatnost.

A tak si to 9.března s Nervem valíme směr St.Johann, tradiční bivakplatz u McDonalds a pohodová noc v lůžkové Oktávce.

Přístup do oblasti trvá trochu déle, sníh, ač jsem myslel, ze bude umrzlej, se boří a jde to ztuha. Je to tu jiné, než znám z předchozích návštěv, sníh je natlačen až do půlky místních nejlehčích cest za M7 a horní jeskyňka je zahrnutá téměř celá. 

Daly by se vybírat erární presky, které jsou normálně v 4-5m. Ale my jdem na něco jiného, do spodního megadachu, kterým se vlní můj cíl.

Okolo 40m lezení, z toho patnáct stropem poměrně nízko nad zemí, kde vypadnout při cvakaní znamená ustlat si mezi šutry. Linie, kterou poprvné přelezl sám velký Markus Bendler a kterou se podařilo minulý rok přelézt Lucce Hrozové, jakožto druhé holce.

Dal jsem si prolejzací pokus, zapamatovat kroky, zjistit chyty, zkusit přetahování po první stropové pasáži.Chvíle zkoušení, sezení a hledání a snad si to trochu pamatuji.

Stáhnout lano, okolo 40minut přestávka a jdu na to. Už při prvních metrech se necítí vůbec dobře, příjde mi, že mi dost natejká a to s vidinou toho co mam před sebou není vůbec dobrý. V místě kde se přetahuje lano už mám slušně nateklo, naštěstí následuje docela dobrý odpočinek se zaklíněnou patou, kde se mi podaří slušně sklepat, rozdejchat to a jdu dál. Nejnapínavější byl výlez ze stropu, nad kterám následuje už jen asi 15m téměř kolmého lezení.  

Do expresky na konci tohoto převisu je to poměrně větší odběh od poslední, cca 4m?, jenže už mi docházejí síly a cvaknout jí v ideální mement nemůžu, otevíraj se mi ruce a tak dlouho nevydržim. Lezu ještě dva kroky dál a pak ji cvakám někde u stehen. Převalím se do kolmého, kde se daří opět pěkně sklepat a dobře zkrokovaný vršek už prostě nepustím. Paráda, podařilo se mi to, podle ideálního scénáře, na 3.pokus celkově- jeden na podzim seznamovací, jeden dnes krokovací a zkoušecí a prvím ostrým je to doma. 

Nerv vytahuje lahvinku vína, o které jsem nevěděl, že ji sem táhnul (pak se neměl tak bořit tim sněhem). Na tu únavu a energydrinky, gely, creatiny když si dáte půl flaši vína, tak je to celé ještě zábavnější a veselejší.

Večer se moc zapíjení nekoná, jelikož jsme tak mrtví, že usínáme jak mimča. 

Ve dvou lidech se blbě fotí, takže na fotky mě musela jistit kláda.

Takt o už byl opravdu poslední vejlet s cepínama, které odkládám k letnímu spánku a doufejme, že až je zas na podzim vezmu, že mě to zas bude bavit.

Míra

Mutant M12, Krkavka

Jelikož Krkavka není zas tak velká, jak se na první pohled může zdát a člověk má potřebu pořád zkoušet nějaké další blbosti a hledat nové obtíže, tak jsem si řikal, že musim zkusit Mutanta!
Jedná se o propojení několika cest, kdy se naberou hlavně lezecké metry + vyzobou ta nejtěžší místa a když se dá všechno tohle dohromoady, tak to může hodit i pěknejch mixovo-drajtoolovejch M12.
Propojení a i název měl v hlavě Luba Mázl už někdy před 2-3 rokama? Mam dojem, že to bohužel nikdy kloudně nezkusil a teď poslední dvě zimy se ani cepínům moc nevěnoval. Dřív jsem se to ani neodvažoval zkusit, až letos, říkal jsem si, že by to mohlo jít. A šlo a 4.března se Mutant dočkal prvního volnopřelezu.
Takhle nějak to tam vypadá

Illuminati M11+, WI6, 165m

Už je to nějaký ten pátek zpět, co jsem se přichomýtl k přelezu poměrně známé vícedélkové mixové cesty Illuminaty. Cestu asi netřeba extra představovat, ale jen tak pro připomenutí.

Cesta leží v Italském údolí Langental, kde jí jako první navrtal a v kuse přelezl Albert Leichtfried v roce 2006. Obtížnost M11+/WI6+, délka okolo 165m.

Tuto zimu byly v cestě parádní podmínky a tak se zde během pár týdnů vystřídalo mnoho zájemců o tuhletu krasavici. Ve dnech 19. a 20. února jsme se pod ní ocitli i my. Já, Lucka Hrozová, Palo Rajčan místní znalec a podpora našeho týmu Libor Rebel Hroza. Akce Illuminati se zorganizovala poměrně rychle, věděli jsme, že jsou ideální podmínky, byli jsme nedalo v Rakousku na závodech, měli jsme sjednaného znalce této cesty Pala Rajčana a tak jsme se na to prostě jeli podívat.

A vůbec, nebudu se o tom moc rozepisovat, vše již bylo dávno napsáno, tady na HoryInfo a taky v rozhovoru na Lezci. Takže se pokusím trochu zapátrat v paměti, jestli najdu něco, co ještě nebylo řečeno. Prostě najít nějakou tu zajímavost.

- cesta vypadá kratší. Když jsme ji zahlédli prvně, nevypadalo to na takovou délku, slušně to zkresluje.

- ač se to z fotek nezdálo a nezdá, první dvě délky jsou fakt hooodně převislé, člověk to při lezení značně pociťuje.

- materiál je hodně lámavý a sypavý vápenec. Ačkoli jsou chyty v cestě poměrně velké, nikdy nevíte, jestli nevytrhnete celý kus chytu.

- Cestu je vhodné lézt, když do ní nepere sluníčko, to pak dělá horní led nestabilním a nebezpečným.

- K hornímu ledu se dá dolézt z boku pomocí ocelových lan a řetězů. Ty tam údajně byly nataženy právě kvůli tomu ledu, aby se dal vylézt. Nikdo asi nepočítal s tím, že by se to mohlo dát přelézt odspoda i s převisem.

- Pár metrů od Illuminati vede další vynýtovaná cesta, charakterově dosti podobná. Prý Illuminati Albert Leichtfried někomu vyfoukl a tak ten dotyčný si navrtal jinou cestu o pár metrů vedle. Obtíže se prý pohybují taky dost vysoko,ale ne tak jako u Illuminati.

- V Illuminati nepotřebujete na první dvě délky ani expresku, všude jsou erární, ač někdy dosti pochybné.

- Cesta leží v krásném údolí, v jejím okolí je mnoho ledů. Přístup je kolem 1,5 – 2 hodin. Do poměrně slušného krpálu.

- S horního ledového rampouchu neustále teče voda. Palo Rajčan tvrdil, že i při -15 stupních stále teče. Dopadá asi 30m od paty stěny.

- Pod poslední délkou – 50m ledem za WI6+ je velká police, kam se dá dojít právě po těch řetězech.

- Na konci cesty by měly být údajně dva štandy, jeden o pár metrů níž. Lucka nemohla v šeru najít ani jeden, nakonec šle ke stromu, kolem kterého byly smyce,takže horní štand je asi tento strom. Poctivých 55m lezení v ledu!

- Nám se to celé časově dosti protáhlo a fakt nás to unavilo. Dolézání za tmy atd..však víte.

Tak, to jen tak pár bodů,na co jsem si v rychlosti vzpomněl. Hoj

Světový pohár v ledolezení 2012

Já vím, já vím, moc aktuální to není, ale zkusim zalovit v mé mizerné paměti a napsat alespoň nějaké dojmy z toho co jsem objel.

Celá ta legrace s honosným názvem Ice World Climbing cup začala v Koreji, tam jsem ještě chyběl, zdálo se mi to celkem z ruky.

Další štace se konala už trochu blíž, ve Švýcarském Saas Fee. Zde se jedná o tradiční každoroční akci v podzemních garážích, kde vládne parádní atmosféra a rozhodně jsem tu nechtěl chybět. Saas Fee bylo jediné místo, které jsem znal již z předešlých let, byl jsem tu již potřetí, takže skoro jako doma. Tentokrát jsme společně s Petrem Adámkem a Rebelem Hrozou bydleli v Hrozovic dodávce hned před závodištěm. Díky nezávislému topení se jednalo o poměrně pohodové spaní a v podstatě nám tam nic nechybělo.
Málem bych zapoměl, nejednalo se o jen tak ledajaký světový pohár, tento závod byl letos Mistrovstvím Evropy a o naplnění startovní listiny nebyla nouze. 78 borců na startu, to už je dost. I nás z Čech, Moravy a Slezka bylo poměrně dost, 3 páni a jedna dáma. Já, cyp z Ostravy Petr Adámek a český Bendler Lukáš Pálka, no a samozřejmě za něžné polaví Lucka Hrozová. K tomu ještě kluci ze Slovenska Ďuri a Mano.
Kvalifikace byla tradičně na dvou cestách. Já s Lukynem a Manem na jedný a Petr s Ďurim na druhý. Mně se to poměrně podařilo, jen škoda, že jsem dojel na čas a díky nezvednutí cepínu z chytu skončil první pod čerou semifinále. Takže suma sumárum krásné 19.místo. (celé výsledky). Večer ještě rychlost pro legraci, kde jsem se probojoval mezi 18.finalistů, kde jsem nakonec ukořistil 16.místo (celé výsledky). Pak už jen fandění a áfterpárty a cesta domu.

Následoval víkend bez svěťáku, ovšem né bez závodů. Zajeli jsme se podívat do Italského Rabensteinu, kde se každoročně konají závody poměrně vysoké úrovně. O tom svědčí účast většiny svěťákové špičky. Tenhle závod pro mě nebyl uplně štastný, po celkem pěkném přefrčení ledové pasáže, kdy jsem začal dělat kroky v převislé desce jsem nohou škrnul za červenou čárou a to pro mě byla stopka. Rozhodčí byl nekompromisní. Celkově opět krásné 19.místo (celkové výsledky). Zajímavostí zde byl závod na rychlost, kde se lezlo na 25m věži a to je fakt štreka. Už jen vylézt to a ještě na rychlost....výsledek uz nevim, ani ho nemůžu najít:)
Příští rok zde má být světový pohár, tak uvidíme.

Sotva jsem se doma dva dny ohřál z Itálie a už vyrážíme na další kolo svěťáku do Francouzského Champagny en Vanoise. Krásné městečko ležící v údolí mezi horskými štíty, poblíže La Plagne. Zde se konala svěťáková premiéra. Závodní věž vypadala svojí výškou a mohutností velkolepě. Nastříkané ledy do převisu slibovaly trochu jinou šou, než na jiných závodech, kde se většina cesty leze pouze po chytech. A taky že jo, cesty byly dlouhé, s velkou částí v ledu, kde nebyl čas ztrácet čas a závodníci museli upalovat. No ale to bylo až v semifinále a finále. Opět jsem ani v jednom nebyl a opět, kdo by to byl řekl, jsem byl první nepostupující do semifinále. To už je asi nějaké prokletí...dělené 23.místo (celé výsledky). Opět zkouška rychlosti a pak už jsem byl jenom za diváka.

Pro mě nejvzdálenější štace celého světového poháru bylo Rumunské Busteni. Menší komplikace s dopravou vyřešila cesta autobusem do Vídně, odtud let do Bukurešti a pak už jen 3hodiny ve vlaku a byli jsme na místě. Busteni je prý vyhlášené lyžařské středisko Rumunska, no srovnávat se to se Saas Fee, nebo s francouzským Chapagny se to moc nedá, ale každé místo má něco do sebe. Zde zas bylo fůra potulných divokých psů. Tenhle závod byl vůbec vydařenej, jestli byl dělán ve stylu jak by to nemělo vypadat, tak to se jim povedlo. No možná přehánim, nebo taky ne. První mínus, kvalifikační cesta pro celé 48.členné pole. To ale bylo poměrně rychle vyřešeno tím, že polovina závodníků popadala za první preskou, takže se v cestě moc neohřáli. Chyty v kvaldě stály tááák za houno, ze jsem to snad ještě neviděl. První jsem přešál svým dloouhým rozpětím, další ušel, ale následující dva nechyty, noo, to bylo pošušňání...ladil jsem tam hrot aby se aspoň někde zachytil, zafixovaný snad i vlasy na hlavě, abych se v tom náhodou nehnul a šáh do dalšího humusochytu. No nějak sem to provedl, ale člověk by neřekl, že na 4 chytech může táák natééct. Pak už jsem jen sváděl boj s neúprosným pětiminutovým limitem.
Ale hle! díky těm hnusnejm chytům dole popadalo asi více lidí, než se dalo čekat a já poprvé v hisotrii postoupil do semifinále. Jo ty další mínusy...tak třeba, že kamenné chyty byly spíš z tvrdého bahna a docela se lámaly. Za celý závod ruplo snad 5chytů. A jelikož je každý chyt original,tak vyměnit kus za kus je nemožné, no tak se vždycky vybralo něco jakš takš podobného a bylo.
Sobotní velká premiéra, moje první semifinále. Cesta vypadala lépe než kvalifikační, a taky že byla. Docela mi i šla a spadl jsem až v dlouhém kroku ve stropě. Jo, vim, dlouhý kroky by mě měly jít, ale já na to už nějak neměl sil a ta koordinace trefit se dynamicky na chyt stála za starou bačkoru, tak jsem se odporoučel dolu. Nicméně jsem nebyl zdaleka nejhorší a hafo borců se odporoučelo ještě níž, nebo ve stejném kroku, ale bez teče chytu. Pohled na mé 9.místo ve výsledcích mě poměrně překvapilo a myslim, že nejen mě. Pro změnu první nepostupující, tentokráte do finále, ale to neva. 9. místo bylo z říše snů, byl jsem spokojen. (celé výsledky)
Finále jsem tedy sledoval už jen z publika. To bylo poslední kapkou v moři přestřelů ruského stavěče. Po dvou první finalistech, kteří spadli na prvním chytu je zahnali zpět a stavěč šel chyt vyměnit, aby aspoň bylo na co koukat.
No a to byl i můj poslední závod světového poháru, následoval už jen Ruský Kirov, který jsem se také rozhodl vynechat, taky je to štreka.

V celkovém hodnocení světového poháru jsem se umístil na 23. místě, což vzhledem k tomu, že jsem byl na třech závodech z pěti není tak špatný. Celkové výsledky světového poháru.

Tak nějak to bylo. Jak to bude vypadat příští rok uvidíme, zatim doufám, že se tohodle motyčkaření opět zúčastním a třeba i na více závodech?

Míra

Ledová tour Semilskem - 1. U Bysterského mostu

Ahoj, ten název co jsem tomu dal zní daleko honosněji, než to celé je. Jelikož nám pěkně přituhlo a začali se tvořit ledy a ledíky, napadlo mě udělat takový malý seriálek po ledech v okolí Semil. Chvíli jsem zvažoval, zda to má cenu vykecávat ty lokality, ale co... Ledy na Slapech stejně každej zná a ty okolní prťky co občas jednou za 2roky natečou, ty nestojej skoro za řeč:) Jelikož jsem furt někde v pejru, tak vlastně ani nevim, kolik toho stihnu objet, než to celé roztaje. Takže je možné, že tohle bude díl první a taky poslední.
Vždy se budu alespoň trochu snažit napsat nějaké údaje o ledu a přístupu. Tak uvidíme...

Led U Bysterského mostu
pro dnešek, pro naladění jsem si připravil méně známý ledík v Pojizeří. Jak už název napovídá, nachází se v blízkosti dřevěného krytého mostu do Bystré, jistě všichni víte. Auto lze nechat buď kousek před mostem, ze směru od Semil po prave straně, nebo hned když přejedete mostek, tak u brány vlevo (musí být dostatečně vyhrnuto. Od mostku už je to jen kousek, cca 5minut chůze podél vody a už ho uvidíte fešáka. Momentálně je v parádní kondici.
Výška: cca 13-15m sakumprásk
Sklon: začátek 5m položenější, 5m kolmý a posledních 5m se postupně uklání.
Směrů: jde na to lézt tak 3 logické linie.
Jištění: nahoře nad ledem jsou stromy (u jednoho dokonce nechaná lanovice), i když jsou malinko mimo linii ledu.

Toť vše z prvního dílu, mějte se, užívejte zimy.
M.

Nestíhám, nestačím....

Jelikož se závodní sezóna rozjela v děsným tempu a mezitim musim i občas do práce a občas něco jako trénovat, tak sem nestíhám dávat vůbec nic.

Saas Fee

Takže by tu už mělo být a není: Svěťák v Saas Fee a závody Ice Fight v Itálii.

Zítra ve 4 ráno vyrážíme zase na svěťák do Francie, tak držte palce, ať už to semifinále dopadne.

Krkavka nedtradičně - TRADIČNĚ!

Tak jako už párkrát před tím, se zase na sobotu domlouváme s Nedorim na Krkavku. Jen tak na závěr hovoru prohazuju, že bychom mohli vzít i friendy a když zbude čas, mohli bychom se podívat na můj projekt, kterej mam vyhlídlej a mělo by to jít po vlastním jištění. V telefonu okamžitě slyším Nedoriho pookřání a nadšení pro věc, jak jde o tradiční lezení, na to on slyší.Ráno před Krkavkou máme sraz. Nedori je vybavenej, poloviční lana, friendy, vklíněnce a dokonce i skoby a kladivo. Původně jsem chtěl jít nejřív zalízt normálně do sportovního drytool sektoru, ale když vidim Nedoriho zklamaní, když mu řeknu, že tam pujdem možná až potom, tak přehodnocujeme harmonogram a jdeme rovnou na věc.

Vyhlídnul jsem to asi před rokem a stále jsem čekal, až budou aspoň trochu zimní podmínky, i když jsem věděl, že v tom led stejně nebude, ale aspoň pro tu atmosféru. Trochu sněhu je, dokonce i lehce přituhlo, tak není na co čekat.
Stojíme pod tím a čumíme a špekulujeme. Dobře, že máme poloviční lana, tohlecto támhle a tadyto tam, tam pak musý bejt tutový jištění a vršek nejištěnej. Tak zní předběžný plán výstupu. Naburácím do toho, ale rázem se mé tempo zpomaluje. Kdo zna skalky okolí Krkavky, musí mu být jasné, že i to co vypadá jako tutovej chyt, nebo hnízdo, obratem nemusí být nic a může to letět dolů. Proto všechno zkoušim několikrát, zda drží a postup je fakt pomalej. Navíc, přiznávám se bez mučení, práce s friendy a zakládání jištění není mojí nejsilnější stránkou. Prostě jsem překližkář, sportovní lezec a tohle jsem dělal jen párkrát.
Čas plyne a já v těch pár krocích, co jsem do teď udělal, visím už dost dlouho. Vždy trochu musim zdomácnět a špekulovat, kam co založit. Až dolezu na konec spárky, kde podle původního plánu mělo být tutový jištění, ale neni. Je tu pochybně vypadajici blok, tvořící hrot, obhodím ho smycí, dam do něj mikrofriend a vklíněnec. Vše na bloku,nebo spárkách kolem něj, když se vylomí, všechno to pujde s tím. Uf, už mně docházejí síly, hlavně ty psychický, zkouším, vracím se, hledám. Nakonec, cepínama asi metr pod horní hranou, nevydržím a couvám. Opatrně sedám do toho pochybného jištění a nechám se spustit. Následuje sprcha nadávek, ať se to z toho těla trochu vyplaví. Už tam nechci, seru na to, bál jsem se, jsou to sračky lámavý, ne!

Nedori si to jde zkusit s horním aspoň do toho místa, kde je poslední jištění, taky tomu všemu moc nevěří a jde dolu.

Zatim mně otrnulo, je to škoda, projekt by měl zůstat projektem i dál? Ne, jdu to ještě jednou zkusit, nechávám si lana v posleních jištěních a znova nastupuju. Tam co před tím se dostanu relativně rychle, ale co teď? Znova šátrám pátrám, vydroluju několik kamenů dólu, lítá to kolem Nedoryho. Až...najednou najdu dobrou trhlinu pro hrot, drží dost, jen jde o to, zda drží i ten blok, který tam páčím, a to je ten neustálý boj s místním materiálem. Vydrží či nevydží? Psychika už zas jede na plný obrátky. Výlez pěkně nahovno, nakonec tam něco nacházím, překuluju se přes hranu a po odrněných šikmých policích se šinu k vršku. Jsem u keře, obvazuju a dolu.
Mně i Nedorimu je hnedle líp, i on si to se mnou užil, ani nedutal a stejně jako já doufal, že to dobře dopadne. Dopadlo. Díky.



Tak tak nějak to vidím já. Může do toho přijít kdokoliv z vás a říct, co ten vůl blbnul, ale pro mě to dnes byl zážitek dost intenzivní a takovej jsem měl pocit a o těch pocitech to právě je.

Takže zájemci..."SKOTSKÁ BEZ LEDU" třeba M7, E3-4...čeká na první opakování!

Já vím, z fotek to vypadá jako děsnej kvak a asi i je, ale o tom to právě je;)

Ice climbing festival Kandersteg 2012…

…tak nějak se ta akce jmenuje a také článek od Libora na všech lezeckých stránkách, nebojte, to samé to nebude, zkusim to vzít z mého pohledu.

Tenhle vejlet se začal plánovat někdy v prosinci a jelikož jsem o Kanderstegu už něco slyšel, chtěl sem tam jet, ani né tak kvůli těm závodům, ale hlavně tomu okolo, co tam je, teda přesněji tomu, co by tam mělo být – hafo ledů všech možných obtížností, mixové cesty a známá sportovní mixová oblast Ueschinen (to je přesně ta, ve které bylo točené první cepínové video, které jsem kdy viděl a co mě tak nadchlo). Dokonce jsem oželel i to, že odjedu o 4dny dřív, než mi Nikča zmizne na měsíc a půl pryč. Teď jsem já ten, který zdrhá.
Jeli jsme ve středu kolem 10večer, 6lidí v Tranzitu, na noc jsem ukořistil celou zadní sedačku, takže jsem se i docela vyspal. Prej byla cesta hrozná, já nevím, spal jsem. Na místo jsme přijeli poměrně pozdě a než jsme se ubytovali ve skautské ubytovně, bylo poledne. Rozhodně mám v plánu jít lízt. Bohužel už cestou jsme tušili, že to s ledem bude na štíru a taky že jo. Není. Od toho jsou drytoolové oblasti, bereme hodně hrubý plánek a vyrážíme směr Ueschinen. Já, Petr a Maja s Jožem, Hrozovci toho maj po cestě dost a tak se válej.Čekal jsem že to bude blíž, dvouhodinové hledání, bloudění, brodění sněhem, do toho padaj mokrý sračky a ještě fouká. Když už jsme to chtěli vzdát, tak jsme to našli. Je poměrně dost hodin a tak stíháme zkusit 2cesty a už se smráká a musíme domu. Dal jsem si M8+ a podařilo se i M9+ OS. Většinou je tu klasa poměrně tvrdá,ale spíš to dělá nezvyk na místní skálu a občas nějakej led. Dolu scházíme po tmě a totálně prochcaný, v Kanderstegu leje jako z konve.
V pátek ráno není počasí o moc lepší, jen se trochu ochladilo, chumelí a fouká. Vyrážíme opět nahoru. Už i s Liborem a Luckou. V oblasti je fakt kosa, dělá to hlavně ten vítr. Při lezení mrznou prsty až hrůza a pak ta bolest, když to rozmrzá…. Lucka zkusí cestu a jde dolů. My se tak nějak snažíme,ale víc jak 3 cesty taky nedáme. Dávám si M8 na rozlez, pak zkoušim M9/10, ale to bylo poměrně přísný, takže sedánek a na závěr parádní M8/9 s poměrně dost rudlováním v ledu, přelézáním do visících rampouchů, pěkný. Dolů zase za tmy.Sobota je závodní den, informace nemáme žádný. Nakonec se z toho vyklube závod na rychlost. Ve skále navrtaný díry jako do pr… a musí se valit co to dá. Docela mi to sedí a tak se prokoušu do 16-ti členného semifinále, tam postoupí i Petr Adámek. Semifinále se taky poměrně zadaří a tak jsem mezi 8-mi nejlepšíma. Petr skončil 9., první nepostupující. Lucka též postoupila mezi 8 nejlepších bab, ze 7.fleka, už od pohledu nevypadala zdravě, je jí zle a je ráda, že to vylezla.Máme skoro 5hodin čas, před večerním finále. Jsem naspeedovanej šlehama, gelama, energy trinkama a klepu se z toho jak přešlechtěnej ratlik. Jdu si lehnout a trochu to sklidnit.
Na finále neproběhly nijak velké změny, holky mají upravenou naší kvalifikaci a my vlastně taky, jen nám zastříkali půlku děr, takže jsou tam doost nátahy. Nahoře pak čeká převislá kláda s visícíma dřevěnejma „rampuchama“. Už to, že jsem se dostal mezi 8 nejlepších mě děsí, Jack Muller, Albert Leichtfried, Patrik Aufdenblatten a i velký mistr, drytoolový guru Markuuus Bendlééér. Na cestu je časový limit 2minuty, kdo to nestihne, končí.
Muj výkon, no co k tomu říct. Rozhodně tam bylo hafo chyb, jsem zbrklej a pak to tak dopada. Překřížené cepíny přes sebe atd… Ale i tak si nemohu stěžovat, krásná 4.místo z toho bylo. Lucka nakonec urvala bednu, 3.místo taky bere.
Pak už jen pivko na afterparty a alou na kutě.
Ráno není počasí nic moc, odvoláváme návštěvu drytoolové oblasti o vesnici níž a rovnou razíme domů.

Tak a to byl náš první výlet do Kanderstegu, snad někdy příště zas, až tam budou nějaké ledy.