Brno, Brno....cepínů plno (MČR v drytoolingu)

Už je to zas nějakej pátek zpátky, co se událo velké mezinárodní mistrovství republiky v drytoolingu v Brně. Pod palcem to celé měl Zoban a myslím, že můžu už na začátku říct, že se to podařilo.

Jako na pražský závod před tím jel se mnou nadšený cepínář Nedori. Jeli jsme v pátek navečer a přespali u jeho kámoše kousek za Brnem, on teda ten kámoš nebyl doma, jen jeho rodiče, ale naštěstí o nás věděli. Ráno jsme přijeli na bojiště, kde se to už hemžilo účastníky ze všech možných zemí. Především Slovensko bylo zastoupeno hojně, ale dorazili i Slovinci a Chorvati a to né nějaký párátka, pořádně známý tváře, ať už ze světa závodního drytoolingu, nebo toho přírodního motyčkaření. Bylo jasný, že konkurence bude veliká.
Systém závodů stejný jako minulý rok. V kvalifikaci 5cest pro chlapi a 3 pro báby. Kdo chtěl jít do finále, musel si brousit zuby na všechny TOPy v kvalifikaci. Nakonec bylo možné v jedné cestě lehce chybovat a i s tím postoupit. Mně se podařilo nenechat nic náhodě a topnout vše. To se podařilo ještě dalším třem. Po kvalifikaci všechny Zoban láká na rychlost, prej taková legrace, zábava, tak samozřejmě jdu. Mam dojem, že s nejlepší kvalifikačním časem postupuju do finálového pavouka, kterým taky tak nějak furt postupuju, až jsem to vyhrál. Ač se to nezdá a cesta je lehká, tak když sem si ji dal 7x, znát to bylo, hlavně, když jsem nastoupil do finálovky. vyhlášení rychlosti
Ve finále je nás 8, z Čechů já a dva Bruňáci, 2 Slováci, 2 Chorvati a Slovinec. No na MČR slušnej výčet národností. Po čekání v izolaci jdu na řadu jako pátej, docela si i věřim, což ale skončilo po prvních 5-ti krocích, kdy mě opět, stejně jako minulý rok, chytly křeče do rukou. Pěkně postupně, nejdřiv jedna ruka, řikam si, to je v prdeli, hnedle druhá ruka…a to už je tuplem v prdeli. Jsem na začátku cesty a protahuju ruce, jak někde před koncem. Ach ta rychlost, ta udělala

své, asi….asi i nervozita a to všechno dohromady. Úspěchem pro mě je, že přešukuju celý to strašný prkno s dírama, jak já ty prkna nemam rád, dycky se na tom točim jak vítr v bedně. Nakonec povylezu i kus na prkno, kde už opravdu nemůžu a v momentě, kdy mi povyjede naivně nakopnuta noha ze dřeva, nemam šanci a poroučim se k zemi. Nakonec mě přelezou 2.borcí a je z toho krásný 3.místo, z Čechů 2..
Holky vyhrála Lucka, ó jaké překvapení, ale ani tak se ji atmosféra závodů zcela nepozdávala.
Nedori si závody užíval....i na afterparty
Pak nastalo vyhlášení, tombola, afterpárty…. Pozdní cesta k Nedoriho kámošoj, bez kámoše. Zakončil bych to Nedoriho větou, kterou pronesl kolem 1hodiny ranní v autě.

„Míro, Míro? To seš ty? Já myslel, že je to taxikář.“

Fotky vlastní nemám, tak jsem si vypujčil od profifotografa Nesvadby, snad se nebude zlobit.

Výsledky tady.

Šot v televizi hýr.

čus

Drytool Cup Gutovka ...

...se odehrával v sobotu 26.11.2011 a byl vůbec prvním závodem v cepínové sezóně a také prvním závodem tohoto typu konaným na stěně Gutovce v Práglu. Od nás ze severu jsem nejel pouze já, ale přidal se ke mně i Nedory, u kterého nadšení pro cepíny snad stále roste.
Od pohledu vypadaly cesty pěkně připravený a nezbvývalo, než se do 4kvalifikačních cest pustit, ať to máme za sebou. Chlapů se sešlo poměrně dost, ani nevim kolik...cca 20, možná víc? Holky bohužel pouze 3 a nutno podotkout, že jejich kvalifikační cesty vypadaly dost těžce a jelikož jsem v neděli měl možnost si to přelízt, tak taky byly, prej aby se i Lucka musela snažit.

Kvalifikace se trochu protáhla a tak finále začaly poměrně pozdě. Nejdřiv holky, což díky jejich počtu bylo docela rychlý. Kluků šlo do finále dost - deset. Zavřeli nás do izolace a kdo nám tam nechybí - Nedory. Jdu pro něj do horního patra- do restaurace, tam si sedí spokojenej Nedory u piva.Nedory (foto:Honza Kyncl)

"Kde séš, máš bejt dole v izolaci"
"Coo?"
"Noo, seš ve finále"
"Haha, dobrej vtip, dělej si prdel z někoho jinýho"
"No fákt, je nas tam 10 a seš asi 8"
"Nevěřim, já tady mam pivko a jsem spokojenej"
"Dělej"
"Přines mi to na papíře, pak ti uvěřim"
chvilku na to
"Tady to máš, koukej"
"Nojo, fakt, no tak já jdu,no"

v tom samém kroku jako Nedory (foto: Honza Kyncl)

Tak takhle nějak to bylo s Nedorym a jeho prvníma závodama a prvním finále.
Já jdu podle rozpisu na řadu úplně poslední, nevím proč, s topem všech kvalifikací nás bylo víc. Čekání je dlouhé a podle povzbuzování diváků si můžeme představovat, kam až který závodník dolezl.
Jdu na to já, docela si na cestu věřim a to byl možná ten problém. Už na začátku se zamotám na prvním "šukacím" prkně, kdy se chci vyhnout kamennému chytu. Ale nějak se z toho vymotáma a jdu dál....
Pár nepříjemných kroků mě zavede až ke dvěma silonovým spoďákům. Člověk by si myslel, že to je tutový, že neni co zkazit. Chyba, opatrně dám cepín do prvního spoďáku, zatěžuju a najednou padám... co jé? Zrada, vyžvejknul se mi první zoubek a jak mam hroty podbroušený, tak se to o nic neopřelo a šmitec, konec, nazdar.

Nakonec jsem skončil na "krásném" 6. místě, Nedory 8., pěkný.

Druhý den si tam jdu ještě s Luckou zatrénovat a využít tak pěkně postavených cest.

Další foto od Honzy Kyncla

Drytoolové rozpinkávání, Diebsöfen 26.-30.10.2011

Ahoj, ahoj, ahoj, tak jsme zase tady spolu, tak jako každý podzim, jako každý rok.

Ano, ano, ano, a už je to tady, už to jede, už se to roztáčí. Je to fajn? je to fajn, je to fááájn ….(pro ty co nevědí)

Správně, je tu zase období cepínování, drytoolování, mixování a toho všeho, co souvisí s ostrejma hrotama. A já se zas po dlouhé době probral a dávám sem něco na blog, třeba mi to vydrží a zas to tu chvilku poběží a nebo taky ne?

Ačkoliv předpodzimní a podzimní počasí tomu vůbec nenapovídalo a nenapovídá, my cepínoví fanatici jsme se už 26.-30.10. vydali za hranice, poprvé založit hroty našich zbraní, do děr a dírek a to nikam jinam, než na místo, kde vede jedna z nejtěžších, či snad úplně nejtěžší cesta světa Law and Order M13(+), do Diebsöfnu.

Hlavním velitelem zájezdu byl známý všeuměl a všeznal Libor Hroza, dále Lucka s Martinou a pak my dva mimopražští – Já a Petr „Hartmik“ Hartman – mladá naděje českého drytoolingu.

Petr se rozpinkává v M7

Basecampem se nám opět stalo parkoviště u Mekáče v St. Johannu, odkud jsme dělali výpady do nedalekého Diefsöfnu. Čas plynul a my se postupně rozlejzali, ze začátku opatrněji a rozvážněji a postupně jistěji a odvážněji. Jelikož zde cest není až takové množství, lezeme hlavně cesty, které známe už z min. roku, tedy kromě Petra, který zde má premiéru. Postupně padají obě M7, M9, pak i šukovací strop za M11 (dává i Petr) a dokonce dávám i můj jarní vrcholněformní majstrštyk Fear and Loathing M12, že by letos nastupovala forma?

Fear and Loathing M12

Lucka ohřívá svařák a Libor kontroluje steaky na grilu

Lezli jsme čtyři dny z pěti, mezi tím restday a procházka k SchleierWaserfallu podívat se tam na ty věhlasné mordy, pěkný. Po celou dobu zájezdu vznikalo spousta fotek a videjí, které sic v té slunečné podzimní barevné atmosféře nevypadají úplně zimě-ledově, ale co, stejně toho je tolik, že to nikdy nikdo neprobere a nezveřejní. Zpestřením byla návštěva bouldrovky, kde trénuje Markus Bendler, která je s dovolením volně přístupná. Pěkný to tam mají, i když SBS by s pár drytool chytama bylo určitě lepší!

Lucka v Law and Order a trochu odlez

Poslední den toho máme už docela plný kecky. Já se jen tak informativně jdu podívat do Law and Order a…? …no a je to těžký, né, že né, proseděl jsem si to až nahoru, takže o tom mam už nějakou představu. Je to hlavně dlouhý, to je oč tam běží.

visim v Lawu...

A dlouhej je zas už i můj článek, takže končim, mějte se, zdar a třeba zas někdy něco napíšu.

Ne-vydařené jaro

Když jsem v březnu psal, že rozhodně s cepínama pro letošek nekončím, a že ještě někam vyrazíme, tak jsem ale ještě nevěděl, že nejdřív počasí, ale pak hlavně zdraví bude úplně opačného názoru. A tak žádný výjezd do Rakouska a žádné závody ve Slovinsku, ale místo toho parádní angína. Angína, která po měsíci vyvrcholila pětidenním pobytem na ORL v Jablonci, na kapačkách. Když mě 27.4. pustěj z nemocnice, připadám si jak chodící troska, vyjít schody představuje děsnou dřinu. Chtěl jsem jet i na drytool závody do Černožic, ale jsou za 14dní, to je nesmysl. Ovšem jak se postupně můj stav zlepšuje, tak se vrací i myšlenka, že bych se na ty závody podíval. Aspoň se zúčastnit a podpořit tak v čechách né uplně běžnou akci. A tak se stalo, že 14.5. razím do Černožic na drytoolový závody a se mnou i Nikča, ta mě chce asi podpořit, nebo možná spíš poskytnout první pomoc, až tam po měsíci na antibiotikech a nicnedělání zkolabuju, to je od ní hezké.

Stěna je tu menší, ale se stavěním cest si dali záležet a vypadá to moc pěkně. Nakonec se sejde asi 8chlapů a 3holky. Na lezení s cepínama v květnu je to vlastně pěkná účast.

Systém klasický, 2kvalifikace na flash a finale s izolací. Kvalifikace je schůdná a tak obě cesty topnout není zas takový problém. Nakonec stejně postupujou uplně všichni do finále.To už vypadá delší a dostat se až k topu bude vyžadovat víc námahy. Na řadu jdu úplně poslední, ze začátku to jde v pohodě, ale začíná mi docházet dřív než jsem myslel, a tak od půlky už je to boj jak sviňa. Nakonec se do topu doklepu, ale hrozným stylem, za kterej na sebe rozhodně pyšnej nejsem. I to stačilo na vítězství, tak sláva. Předání cen a alou domu, vysílilo mě to fest. Cepíny už můžu na léto definitivně uložit.

Postupně se pak dostávám do režimu normálního bytí a občas se i na skalky dostanu, to už je zas o trochu veselejší.Týden na to (21.-22.5) jedeme na velkou oddílovou akci. Vidina nejistého počasí na píscích nás zahání až na daleké Roviště. Tento nápad, nebyl úplně nejlepší, celý víkend se tu pečeme na sluníčku až hrůza, všechno se potí, nic kloudného nevylezeme. Nevadí, i tak to bylo pěkné a my se zas někam podívali.

Evropák a Diebsöfen- M11 flash, M12

O tom, jak jsme byli na finále EP v Unken jsem se už rozepisoval jinde (članek na HI) a více už určiě netřeba. O tom, co se dělo následující dva dny už se sice taky někdo někde zmínil, ale ja si neodpusitm k tomu ještě přihodit pár vět.

Po závodech jsme jeli na místo Hrozovic známého bivaku- parkoviště u Mekáče,který slouží jako hlavní základna- jídelna, wc, koupelna, ohřívárna, čekárna při dlouhých zimních večerech.
Ráno máme trochu pomalejší start, když se v pul10 s hrůzou vzbudim a snažim se ostatní dokopat ke vstávání,tak si jeste vyslechnu proč už je budim. No děs. Přejedeme pod nástup do kopečka, k našemu údivu už tam stojí auto Majzliků, měli bejt v Zillertalu. Nahodit bágly na záda a hurá nahoru, docela to odsejpá, je krásné počasí a hlavně téměř žádný sníh, takže se jde skoro po suchu.
Když přijdem, Luba akorát nastupuje do M11 v horní jeskyňce - divný nástup, pak napříč stropem šukama a výlez kousek nad hranu a je posekáno, Luba vymyslel dobrej program a suše to dal.

My se rozlezem na M7 a pak, pak jde Lucka na svůj dnešní cíl Fear and Loathing M12, kterej má nakroklej z minula. Dává to hned na 1.dnešní pokus a to na pohodu. Já se jdu podivat do Majzlikovy M11, prej mi to vyradí na flash, no když vidim ten strop, tak se mi to uplně jako reálný nejeví. No ale proč ne, zkusit se to muže, a tak si pozorně necham vysvětlit všechny díry, dirky, lišty...M11

....no a světe div se, já to fakt flešnul, tak to čumim. Velké díky Majzlikovi, bez jehož programu bych to tam krokoval možná ještě teď. Další fleš, tentokráte v o odost sušším stylu přidává Lucka, je to tu sklizeň.
Bohužel se nezadaří Jíťe, která parádně bojuje, ale těsně před hranou, kde by se dalo sklepnout nemůže vytáhnout cepín a boj s ním stojí moc sil a konec, škoda.

Lucka si jde dát ještě jednou Fear and Loathing, na kameru a tréninkově, opět davá na kusovku. Já namotivovanej si to jdu taky zkusit, aspoň prokrokovat, což se mi docela zdárně daří, mám plán na zítra. Můžeme dolu, k Mekáči, do spacího Transitu.

V pondělí už tak krásné počasí není, přes noc připadlo asi 5-10cm a stále padá. Plán je ale jasný. já M12, Lucka se chce podívat do Law and Order M13(+). Lucka v Law...

Trochu se rozlezeme a já jdu na to. Rovnou zkoušim ostrý pokus, jelikož síly na víc pokusů nemam. Docela mi to jde a už když si řikám, že by to i mohlo klapnout, tak mi asi ve 2/3 cesty, při nasedání na šuku padá cepín z ramene a tím pro mne pokus končí, škoda. Teď je na řadě Lucka a obhlídka Lawu, některé chyty jsou fakt dobře schované a jí průstup trvá docela dlouho. Každopádně prokrokováno je, vytrvalost na to taky má, takže zařazuje tuhle cestu do svých plánů, možná i krátkodobých.

Fear and Loathing M12

Já jdu na druhej pokus ve Fear.... a i když je to v horní části už docela boj, podaří se mi tuhle mojí první M12 ukořistit a tím si udělat velkou radost. Pro dnešek to všem stačí, jedeme spokojeně dom.
Cepínová sezóna ještě nekončí, i když by se to podle krásného počasí mohlo zdát a my máme ještě v plánu se do Rakouska vrátit...snad brzy.

zase jednou na Krkavce 12.2.2011

Sluníčko svítí, je krásně, tak co budeme dělat? Zalezeme do stínu, do studený díry pod převis Krkavky! Dnes, stejně jako před týdnem do toho se mnou šel Nedori, tentokrát vzal ještě své dvě děti. Už sestup je velkým zážitkem, hlavně pro děti, které to dolu radši celé sešoupou po zadku. Ačkoliv včera dost pršelo, tak jse skála parádně suchá a nebrání nic tomu to tady zas trochu poškrábat zbraněma. Na rozlez si dáme Cestu pro sebe, Nedori ještě raději s horním, ale hejbe se v tom pěkně.
Poté jdu zkusit můj nápad a to nové propojení..začátek Krkavčí matkou, v půlce přechod do prava do Dlouhé ruky , původně jsem myslel, že mě to zavede víc pryč,ale nakonec to jde logicky skoro přímo, no a potom už vršek jako Saxána, čili doleva po hraně stropu a výlez až v Hematurii. Pouští mě to hned, na jednu stranu mam radost, na druhou jsem doufal, že to bude trochu těžší. Takže? Bezvýznamně významné další propojení, které obtížnostně nic moc neřeší, název... "Svatý otec", klasa?...nevim, třeba M11-/11? :)

Svatý otec M11-/11 ?

Potom se Nedori pouští do Cesty pro sebe odspodu, na prvním...jde pěkně a sedá si až v silovém strůpku, kde si prej ještě musí nacvičit šuky. Ale má to pěkně našláplý, příště už to určo padne.

Jdu zkusit Chameleona, vyfrčim hned u 3.presky ze zamrzlýho hnízdečka. Dolu, stáhnout a znova...tentokrat to klapne a já to proklepu až na vršek. Moje druhé zopakování, tuhle zimu poprvé,tak mam radost.

Nedori v Hematurii

Na dolez si dáme Hematurii, Nedori ji jde s cepinama poprvé, tak raději TR, stoupá jak dým a vědět, kde je schovanej předposlední chyt, tak ji dal na kusovku. Takže pád těsně pod štandem, horší však bylo, že mu spadl cepín, kterýmu nestačilo spadnout pod převis, ale odráží se a letí dál přes hranu uplně dolu, do spodního patra....Terén je tam dost zběsilej, všude spadlý stromy, ale naštěstí má Nedori ostříží zrak a cepín hned nachází.

Tak to byl jeden z těch povedenějších dnů na Krkavce, snad někdy brzy bude další.

Svěťák Saas Fee

Jak už to u mě bývá špatným zvykem, zase sem píšu kdoví kdy po týhle akci. Jak to letos probíhalo a jak to vlastně bylo? No většinu už myslim víte...

Závod v Saas Fee měl být třetí zastávkou v seriálu těchto závodů. Nejprve byla Korea, pak mělo být Val Daone v Itálii, kam jsem měl v plánu jet, bohužel byl závod kvuli tragické události zrušen. A tak tedy z mých plánovaných dvou závodů zbyl jen jeden.
Vyrážíme tradičně z Prahy z Hrozovcema a svěťákovým nováčkem Voltmetrem. Nikam nespěcháme, cesta v Transitu by byla příjemná, nebýt Liborovy nové lůžkové úpravy, která je sice super, ale nepropouští do zadních řad žádné teplo a tak pasažéři sedící vzadu (Já) mají o zábavu postaráno tím, že se snaží neumrznout. Většinu cesty trávím v péřovém spacáku. Cestou přespíme v autě a druhý den dorážíme. Ubytování seženeme hned na první pokus v baráku, kde jsem byli min. rok, cena přijatelná, k závodišti blízko. Úvodní meeting s losovním čísel se táhne,ale dostáváme napít a najíst, tak se to dá vydržet. Večer už jen pořádně nabrousit vše, co se nabrousit dá a alou na kutě!
Lucka má uzavření izolace už od brzských ranních hodin, my se prospíme a jdem se podívat až na ní a pár dalších závodnic. Pak je řada na nás, vzít vše potřebné a nechat se zavřít s dalšíma 63 závodníkama do izolace. Jsme rozděleni do dvou skupin A a B, každá skupina má svoji kvalifikační cestu. Voltmetr je ve skupině druhé s Ďurim, já jsem s Pepou Leškovým. Prohlížíme cestu a kupodivu se mi docela líbila, žádné velké záludnosti, kde by se dalo moc zamotat, prostě nástup přes led, lehce převislá deska s 10 kamenýma chytama, z toho teda 4 spoďáky, pak ledovej kvádr s dobrejma nohama pod nim, jeden chyt a zas led a v něm top. Jak jednoduché! Skutečnost?...Nástup dobrej, na kamenech ze zas natahuju jak Štaflík, ještě že mam tu dýlku, to jestli ty kameny držej nebo ne moc neřešim, prostě musej..a docela si jim to i daří, cejtim se v tom docela dobře a myslim, že tam nebylo většího problému...až...jsem dolezl do posledního spoďáku, pak už jen led s ooobr dírama. Spoďák naberu, drží,nastoupu nohama, natáhnu se nahoru...už už zakládám cepín do ledu, je od něho pár cenťáčků a v tom PRD a uplně nečekaně letim dolu, ani se nestačim divit. Škoda, už jsem se tam viděl..a to možná byl ten problém. Suma sumárum...18-19 ve skupině, celkově 39-40 flek...no prostě nic moc, co si budeme povídat. Voltmetroj se to taky asi nepodařilo uplně podle jeho představ, no jsme to dvojka. Aspoň, že Lucka zachraňuje pověst Českého týmu. S Voltem jdem ještě večer na rychlost, je to taková legrace, naposled jsem ty háky na rychlost držel tady v Saas Fee před rokem. Jeden tréninkový pokus stačí Voltoj na to, aby si ten hák seknul nad koleno, následovalo přemístění do zdravotnického stanu, snaha o vtipné koketování se sestřičkama a odpajdání s obvázanou nohou. Tak jdu do toho sám, kupodivu nejsem uplně tak pomalej,jak sem čekal a ani sem si to nikam nevrazil. Druhej pokus už je na pendrek...21. flek a můžeme jít na vínko na pokoj, my už tu díru do světa neuděláme. Lucka a všichni ti lepší mají v neděli semifinále a finále.
Být už jen za diváka taky neni špatný, užíváme si tu atmosferu okolo, okukujeme v neděli ty dobrý, ty co jsou v semifinále a následně ty výborný ve finále. Lucka samozřejmě nemůže ve finále chybět a tak fandíme co můžeme. Já fotim na konstrukci, což už samo o sobě je zážitek, lezci mi lezou pár cenťáčků od objektivu a parádně vidim,jak jim ty chyty tam berou, nebo spíš neberou. Lucka lezla parádně, a když už ji chyběla poslední převislá deska, kde jsem myslel, že si těch svejch paragánů ( u nás na Krkvace říkáme šuk) užije až a,ž a že ji to bude sedět, tak se tam trochu zamotá a neni to uplně vončo. Ale přesto všechno...nádherný a krásný 2.místo, nálada v týmu je samozřejmě veselá a spokojená. I když uvnitř mě stejně hlodá červik, kterej rejpe, že je škoda, že jsem skončil tak, jak jsem skončil. Pak už jen finále chlapů, podívaná parádní. Bendler nenechal nic náhodě, zato Park Hee si to trochu zkomplikoval a byl "až" 3.
Na barák, pobalit, Lucka na afterparty, my na to pečem, rano odjezd. Nazdar!
Jo a ještě abych nezapoměl, celý ty 3 dny tam bylo uplně krásně sluníčkově, my obklopeni horami...a celou tu dobu zalezlí v podzemních garážích, kde byla kosa jak sviň....no nemá to závodní lezení něco do sebe?

PS: fotky od Libora nemam a tak jsem sem prdnul aspoň ty z HI.

MČR Dry Tool Cup Brno 11.12.2010

Tudle mi Nikča povídá (píše), že prej pěkně flákám blog, že furt vysedávám na Facebooku a ani nic nenapíšu o MČR, který bylo před měsícem. No je to tak trochu pravda, ale co mam psát, vše už bylo napsáno. Tak tedy jen pár vět, jak jsme to měli my, výprava ze severu.
V silné sestavě Jíťa Mázlová, Pavlik Šrejmů a já razíme už v pátek navečer do Brna, nocleh máme domluven u Ondrů, což je pro nás s Pavlem velkou ctí přenocovat u světoznámého Adama. Toho se ještě večer snažíme přemluvit, ať jde závody taky zkusit, ale má zrovna měsíční rest bez lezení,tak prej nemůže, no on by nešel ani tak, ale aspoň se mohl na něco vymluvit. Spíme přímo u Adama v pokoji, tak různě mezi bouldrovkou, bouldermatkama, hrazdou a všema těma pohárama, což už se mu tam ani vejít nemůžou. To by bylo, aby jsme tu nenačerpali aspoň malilinko toho lezeckého umu a síly.
Ráno rychlá snídaně a honem na prezentaci na stěnu k Olympii. Zobanův časový harmonogram šlape jak švýcarský hodinky a tak vše jde ráz na ráz. Ukázka cest, předlezení a hrr na věc. Je co dělat. Chlapi 5 cest, ženský 3. Cesty vypadaj parádně a je vidět, že si s tim museli pořádně vyhrát, za to jim patří obdiv. První krůčky, no vlastně skoro všechny jsou dost nejisté, jelikož človek nechce nic podcenit, a tak se s většinou cest pěkně loudám a užívám si pořádnýho natejkání. Suma sumárum 4topy a jednu cestu asi 5chytů pod top. A ještě rychle na kvalifikaci na rychlost, dám jen jeden pokus, prej ten čas bude do finálových bojů stačit. Pavlik se s cestama pere poměrně statečně, nebejt vždy nějaký ptákoviny co tam provedl, ale myslim, že i on si parádně zalezl a nemusel litovat. Ale...mohlo to být i lepší, viď Pavle? Jíťa 3topy a neni co řešit.

Rychle na nějakou baštu a za chvíli zas začíná finále v rychlosti. Kluci ze Slovenska na něm bohužel chybí, jelikož se někde zdrželi na jídle. Jsme tedy jen 4. Jdu do rozlezu se Zobanem, sportovně mi přenechava lepší cestu a ja postupuji do finále. Finále se štěstím vyhrávám, tak dobrý. Ruce mam ale uplně zkřečovaný, už toho mam dost, 5cest v kvalifikaci + rychlost...už je to znát. Nevim co budu dělat ve finále na obtížnost.
Finále ženskejch je z duvodu pouze dvouch,vlastně třech kvalitních lezkyň zkráceno do komějšího profilu. Zde se nejdále dostane Lucka, podle očekávání, pak Jíťa a Martina. Jíťu nakonec rozhodčí posunou na 3.místo za použítí nedovolené techniky někde v pulce cesty. Škoda.

Do finále nás postoupilo 8, ja ze druhého místa za Ďuro Švingálem. Čekání v izolaci se snažim aspoň trochu rozhejbat ty zkřečovaný ruce, moc to nejde. Hodim do sebe druhýho RedBulla a jdu na věc. Cesta je dlouhá až hrůza, skoro si myslim, že zbytečně. Dám první 3 metříky šukama po trámu a nalejzám do prvních chytů na stěně....šup, křeč do pravačky...krok...šup, křeč do levačky...super, to nam to začíná. Střídají se dobré dřevěné chyty s pořáně mizernejma kamenejma. Spoďák a série hnusnej malejch jebek až do dobrýho špalíku...tady vyklepat a asi 5m trámu jen na šuky. Šuky jsou jedna věc a točit se na trámu jak vítr v bedně, to je věc druhá. V kombinaci s cvakáním to vyšťavuje až až, a tak zde bojuju o poslední metry...a že to je ku.va boj, to je...nakonec se doklepu skoro ke konci a padám. Nepřijde mi, že jsem byl nějak daleko, no taky jsem nebyl, ale prý zatim ještě se Slovincem nejdál, tak docela dobrý. (foto:lokalka.eu)

Ještě po mě jdou dva borci. Anton Suchý ze Slovenska se dostává taky stejně jako já a Ďuri nenechava nic náhodě a potvrzuje roli favorita a dostává se asi 2chyty pod TOP. Nás 3, co jsem dolezli stejně rozděluje výsledek z kvalifikace,takže mě to vynáší na krásnýho druhýho placa. Tak mi to letos zas nějak vyšlo a jsem nadMíru spokojen, což už je dost:) Užiju si ten paradni pocit na stupních vítězů, udělám rozhovor do televize a můžeme razit dom. Po cestě mi volá Nikolka z Finska, taky měla ten den závody. V kvalifikaci čtvrtá, finále už tak moc nevyšlo a po chybičce 14...no ale to už se můžete podivat na skimoguls.cz, jak ona si to tam aktualizuje, kdyz mě napomíná, že tady na to prdim :-)

trochu fotek a videí na horaborcích
a tady to co jsem mektal do tý televize

Tak zdar a doufam, že sem vás tim megadlouhým článkem uplně neunudil, cepínům zdar a 21.1. mi držte palce, budu bojovat o poslední fleky na SP v Saas Fee.